Odměnou za leckdy nebezpečný průnik do starých továren jsou fascinující záběry.

Odměnou za leckdy nebezpečný průnik do starých továren jsou fascinující záběry. | foto: DiverZant

Urbexer vyráží fotografovat do ruin, průzkum je koníček i posedlost

  • 1
Místa, do kterých normální člověk nemá chuť a často ani příležitost nahlédnout, jsou pro příznivce urbexu učiněným magnetem. Redaktor iDNES.cz se vydal s průkopníkem českého urbexu, který si říká DiverZant, na průzkum opuštěných továrních areálů a zchátralých památek na Královéhradecku.

Polorozbořené kostely, opuštěné fabriky, vybydlené rodinné domy, staré nemocnice nebo věznice. To jsou cíle urbexerů. Krkonošský rodák DiverZant patří v Čechách mezi hlavní osobnosti v oboru. Městskému průzkumu se věnuje téměř 10 let, založil web urbex.cz a vloni se podílel na knize Krása zániku. Prozkoumal a nafotil desítky, možná stovky opuštěných budov a průmyslových areálů.

Scházíme se na vlakovém nádraží ve Smiřicích. Je chladné říjnové ráno, drobně mrholí. DiverZant je oblečený jako typický urbexer, tedy nenápadně: hnědé kalhoty, tmavá bunda, na hlavě kšiltovka, v kapse rukavice a na zádech černý batoh s fotoaparátem. Předem vytipoval několik míst.

„Když jedu ve vlaku nebo v autě, pozoruju okolí a dělám si poznámky. Taky dostávám tipy od kamarádů. Místa, která jsou cenná, neznámým lidem neprozrazujeme, aby se z toho nestala masová záležitost,“ říká průkopník českého urbexu.

První zastávka je vzdálena jen pár minut jízdy. Obcházíme nápadně rozlehlý dům s věží, nejspíš zvoničkou. Cedule realitní kanceláře na plotě prozrazuje, že budova je prázdná. Okna jsou zatím nerozbitá a na první pohled se zdá, že se dovnitř „legálně“ nedostaneme.

Pro ortodoxní urbexery je nemyslitelné, aby se dovnitř dobývali násilím, rozbíjeli zámky, okna nebo prokopávali dveře. Už tak je pronikání do cizích nemovitostí na hraně zákona. Kromě fotografií si nic neodnášejí, jedinou připomínkou jejich pobytu jsou stopy.

„Když zjistím, že se tam nemůžu dostat, tak tam prostě nejdu. Na některá místa se dost často vracím opakovaně, budovy chátrají, ničí je vandalové a časem se objeví cesta, jak proniknout dovnitř. Někdy si zkrátka člověk musí počkat,“ líčí DiverZant.

Nedobytná továrna: palety i ostnatý drát

Vytipovaná budova vypadá nedobytně, přesouváme se proto na další lokalitu. Jedeme asi 20 kilometrů. Tentokrát je cílem obří areál bývalé textilky v centru města. DiverZant tu není poprvé. Po zběžné obhlídce zacházíme do vedlejší uličky a přelézáme dřevěná vrata.

Vysokou mokrou trávou míříme k okenicím. Jsme přikrčeni, aby nás náhodou nezahlédli usedlíci z oken bytů přes ulici. Avšak na okenicích továrny jsou zevnitř, na rozdíl od poslední DiverZantovy návštěvy, přibity dřevěné palety. Zkoušíme, zda některá není jen volně přiložená. Marně.

Urbex

Průkopník Urbexu u nás. DiverZant se průzkumu moderních ruin věnuje téměř 10...

DiverZant

Zkratka anglického sousloví Urban Exploration (městský průzkum). Cílem je poznávání opuštěných domů a továren, které jsou obvykle těžko přístupné nebo hlídané.

Vyznavači urbexu musí překonávat ploty, bezpečnostní kamery, ochranku. Jejich zásadou je dostat se dovnitř, aniž by cokoliv zničili. Jediné, co si odnášejí, jsou fotografie. Často si vybírají obtížně dostupná místa: raketová sila, staré věznice, nemocnice, psychiatrické léčebny.

Urbex-fotografie je dnes samostatnou disciplínou. Za historicky prvního urbexera je považován Francouz Philibert Aspairt, který v roce 1793 zabloudil v pařížských katakombách při průzkumu podzemí.

V roce 2010 vznikly webové stránky urbex.cz, vloni vyšla kniha Krása zániku, na které se podílel DiverZant a Katka Havlíková.

„Asi sem chodilo hodně lidí a majitel okna zadělal. Stává se to docela často,“ říká bez překvapení můj kolega, který se ještě snaží nalézt jinou cestu. Dřevěnými dveřmi, kterým chybí dolní polovina, se dostane hladce do chodby, ale další dveře jsou už zavřené. Opět neúspěch.

Stejnou cestou se vracíme a obcházíme rozlehlý areál. Z velké části je obehnán betonovou zdí a jištěný ostatnatými dráty. Na zdi jsou červené cedulky s nápisem Nepovolaným vstup zakázán! Najít správnou, často jedinou průnikovou skulinu je nedílnou součástí urbexu. Průzkumníci se musí umět vyhnout bezpečnostním kamerám nebo pracovníkům ostrahy.

Čím je cesta dovnitř složitější, tím větší je šance, že tu předtím nikdo jiný nebyl. Lidé, kteří se městskému průzkumu věnují, proto u svých fotografií na sociálních sítích obvykle nezveřejňují název města nebo lokality. Nepsaného pravidla se drží i autor článku.

Tentokrát jedeme na venkov. Polorozbořený mlýn ze začátku 18. století je snadný terč. Stojí mimo zastavěnou část vesnice, dostat se dovnitř lze z několika stran. DiverZant nasazuje rukavice a zapíná svítilnu. Ve výbavě má i respirátor, tady však nebude potřeba. Prozkoumáváme přízemí dřevěné budovy. Přestože je volně přístupná a nijak nezabezpečená, „moderních“ odpadků tu je minimum.

Všude se povalují střepy, kusy dřeva, o stěnu jsou opřeny rozbité dveře. DiverZant fotí průhledy ke stropu a pak se přehrabuje ve změti na zemi. Připomíná detektiva nebo archeologa. Nachází malou žlutohnědou lahvičku, která by mohla pamatovat dřívější majitele usedlosti.

„Vypadá to na starou láhev od léků,“ změří sklenku zkušeným pohledem. Ve druhém patře novodobých odpadků přibývá. Všímá si detailů: kladek na stěnách, zárubní z pískovcových kvádrů, původního dřevěného otvoru v nejvyšším patře. DiverZant našel útržek starých novin. Sousloví jako „třídní mír“, „měšťácká závist“, „V. I. Lenin“ jsou jasným důkazem, z jaké doby pocházejí.

Škola v poločase rozpadu

Poslední zastávkou je stará škola v sousedním městě. Také do ní se dostat nečiní žádné potíže. DiverZant tu není poprvé. Areál je zarostlý, náletové dřeviny poskytují úkryt a budovu oddělují od rušné hlavní silnice. Dřevěný plot je dokonce vyvrácený. Dovnitř se dostáváme sklepem.

Světlo z baterky odhaluje kupu starých papírů, formulářů a pracovních sešitů. Už jen zběžný pohled v prvním patře naplno odkrývá zkázu bývalé školy. Okna vymlácená, dveře leží na podlaze, omítky napadené plísněmi se rozpadají, část střechy je úplně zborcená.

Mrazivou atmosféru navozuje zaneřáděné schodiště s dřevěným zábradlím. Je tu i část původního vybavení: dětská lehátka, kuchyňský hrnec, torza hraček. DiverZant skládá dohromady rozlomený název školy s letopočtem 1965/1966.

„Vždycky když najdu něco původního, má to pro mě velkou cenu,“ komentuje. Nejvíc školních věcí je na půdě. Kromě černobílých fotografií vypadávají ze skříně dětské výtvory z papíru. DiverZant tu byl naposledy před rokem, místo se změnilo.

Snímek z DiverZantových průzkumů.

„Budova se čím dál víc rozpadá a je vidět, že tady působí vandalové. Všechno je víc rozbité a zničené. Je to škoda,“ poznamenává.

Touha pronikat do opuštěných budov vychází z přirozené lidské zvídavosti. „Každé dítě láká prolézt děravý plot a prozkoumat místa, kam se nesmí,“ míní.

Průzkum ruin a prázdných továren se pro něj stal takřka posedlostí: „Intenzivně jsem se tomu začal věnovat, když jsem zjistil, jaké parádní fotky se na takových místech dají dělat. Je to adrenalin a trochu i zakázané ovoce. Baví mě prozkoumávat okolí, v každém městě se najde vhodná budova. Urbex mi přijde na úrovni víc než chození po krámech a nakupování věcí, které člověk nepotřebuje.“

Vyznavači urbexu zveřejňují snímky hlavně na sociálních sítích. Komunita, která se městskému průzkumu věnuje systematicky, u nás není příliš početná. Podle DiverZanta je zapálených urbexerů několik desítek. Na „výpravy“ chodí sám i ve skupině. Podnikl také několik výjezdů do zahraničí, prázdné fabriky a domy objevoval ve Skandinávii, Gruzii, Belgii nebo v Abcházii, kde navštívil primatologický institut v Suchumi. Za Stalinovy éry tam vědci údajně křížili lidi s opicemi s cílem vytvořit bytost, která bude bezmyšlenkovitě plnit zadané úkoly.

„Když jde člověk ve skupině, je to bezpečnější. Mohou vás přepadnout bezdomovci, což se stalo mým kamarádům. Ale když jdu sám, mám na focení klid a můžu se tomu věnovat, jak dlouho chci,“ porovnává. Jak popularita urbexu roste, najít nová místa je stále obtížnější.