Skupina, která se vzhlédla ve stylech blues a surf rock, se stala objevem rocku a jejich poslední deska Lo-Fi Life zvítězila v žánrové kategorii rock.
„Máme ambice hlavně hrát v zahraničí. Ukáže čas, jak moc se ocenění v tomto ohledu projeví,“ říká bubeník Adam Jánošík, který v minulosti hrál s Michalem Hrůzou v Ready Kirken nebo působil ve vrchlabské skupině Lucky Losers.
Z udílení Andělů jste si odnesli hned dvě sošky, což asi nikdo z kapely nečekal. Jak moc významné ocenění to pro vás je?
Cen si vážíme. Už jen pro to, že je uděluje odborná porota a do nominací se čím dál víc prosazují zajímaví a noví umělci. Obzvlášť na alternativní scéně, například Povodí Ohře a další. Jen tak se mohou vlny českého rybníku rozhýbat a nabýt větší vážnosti.
Nepřekvapilo vás, že jste se stali „objevem roku“? Přitom hrajete už pět let…
Podivoval jsem se už nad nominací a ještě víc mě překvapilo, že jsme ji přetavili v cenu. Už jsem byl jednou nohou na odchodu.
Jaké to bylo v pražském Foru Karlín, kde se ceny předávaly, ocitnout se ve společnosti muzikantů, kteří toho už hodně dokázali?
Vládla velmi příjemná, uvolněná atmosféra. Všichni se v podstatě známe a v různých kruzích se neustále a rádi potkáváme. Dalo by se říct, že kromě zkušenosti s televizí to pro nás nebylo nic neznámého. Adam Krofian (frontman The Atavists, pozn. red.) si vždycky rád popovídá s Michalem Pavlíčkem o kytarách, jedou se historky a samozřejmě nesmějí chybět drby. Mám pocit, že se všichni vzájemně respektujeme.
Myslíte si, že vám cena od akademiků otevře dveře dál, že se díky tomu můžete ještě výrazněji prosadit? Nebo to vnímáte hlavně jako motivaci do další práce?
Obojí. Moje snaha se teď ubírá cestou, aby si otvírání dveří vzal na starost management a my se mohli plně soustředit na skládání a na to, aby naše koncerty byly co nejlepší. Máme ambice hlavně hrát v zahraničí. Ukáže čas, jak moc se ocenění v tomto ohledu projeví. Pro nás čtyři je a vždycky bude na prvním místě tvorba a koncerty.
Kapela The AltavistsKytarista a zpěvák Adam Krofian, baskytarista Martin Křížek, bubeník Adam Jánošík a klávesista Jan Hnátek založili The Atavists v roce 2014. Kapela balancuje na pomezí blues, stoner rocku a surf rocku, který vznikl v jižní Kalifornii a největší popularity dosáhl v 60. letech. Skupina má za sebou stovky koncertů, zahrála si na největších českých festivalech Rock for People a Colours of Ostrava. V roce 2015 vyhrála národní kolo soutěže GBOB, v dalším roce vydala na streamovacích službách debutové album Bad Times. Druhá deska Lo-Fi Life, kterou kritika přijala velmi kladně, vyšla na původně rapovém labelu BiggBoss. Na letošních cenách Anděl kapela získala dvě sošky, za objev roku a za nejlepší album v kategorii rock. |
Ve vaší hudbě je hodně cítit blues, rock‘n‘roll a kalifornské odnože rocku – stoner a surf rock. Když jste kapelu před pěti lety zakládali, věděli jste hned, že chcete jít tímhle směrem?
Ano. Ten koncept vymysleli Adam s Honzou (klávesista kapely, pozn. red.), zhrzení životem u piva, a dospěli jsme k němu přirozenou cestou z toho, co jako kapela máme rádi. Tou dobou tady - na rozdíl od zahraniční scény - moc takových kapel nebylo. Možná jsme měli trochu štěstí a zaplnili díru na českém trhu, který je něco jako silničáři a sníh. Nečekal nás, ale my jsme ho napadli. Teď to samozřejmě zlehčuji.
K syrovému rock‘n‘rollu jste „přičichnul“ už během působení ve vrchlabské kapele Lucky Losers. Co vás na starých hudebních stylech baví?
(zamyslí se) Asi jsem stará škola, nevím. Cítím se v tom přirozeně a nemusím se nutit hrát moravské funky ukazováčkem. Mám rád rámus, smrad a bordel. V civilu to mám naštěstí naopak.
Vzpomenete si na úplně první koncert The Atavists?
Kluci odehráli asi dva nebo tři koncerty s jinými bubeníky. Jeden z nich byl Vašek Výborný a druhý Martin Křížek starší, táta našeho basáka. Oba jsou skvělí bubeníci a moc fajn lidé. Já se k tomu dostal zase nějak omylem, vlastně dodnes nevím pořádně jak. Původně jsem říkal Adamovi, že s ním rozhodně hrát nebudu, protože bych se zbláznil. První koncert jsem odehrál ve Špindlerově Mlýně na akci Michala Marošiho (jeden z nejznámějších českých bikerů, pozn. red.).
Na Andělech jste si zahráli s Vladimírem 518. Jak ta spolupráce vznikla?
Byl to nápad produkce, líbila se jim představa nějak akci ozvláštnit. My jsme otevřeni veškerému zlu, tak jsme kývli. Výběr featuringu byl už čistě na nás.
Bude to mít pokračování? Objeví se Vladimír 518 na některém z dalších koncertů?
Jednalo se o jednorázovou akci, ale kdo ví. Vladimír je de facto náš šéf, protože vydáváme desky u jeho labelu BiggBoss a navzájem k sobě chováme sympatie a respekt. Na léto chystáme několik překvapení, třeba ještě něco vymyslíme i s Vladimírem.
Od konce prosince jste toho moc nenahráli. Co se stalo?
Seběhlo se několik událostí. Asi nejzásadnější byl můj tříměsíční pobyt v psychiatrické nemocnici v Kosmonosích, kde jsem si řešil svůj problém se závislostmi. Cítím se mimochodem výborně. Basák Martin byl měsíc v Kalifornii hledat kořeny hippies, klávesákovi Honzovi se zase narodil syn. Celkově jsme cítili potřebu si odpočinout. Teď už jsme ale zase zpátky v sedle.
Jste spíš klubová kapela, ale už jste si zahráli na velkých festivalech jako Colours of Ostrava nebo Rock for People. Máte pocit, že „garážový zvuk“ funguje stejně dobře i na větší publikum?
Jsme na zvuk dost pedanti, snažíme se vozit vlastního zvukaře a dostat i větší počet lidí na festivalech do té „garáže“, kde je naše doma. Mám pocit, že se nám to daří, ale úplně posoudit to nedovedu. Každopádně náš zvuk má, aspoň v to doufám, svůj rukopis všude.
Co vám dalo hraní v německých a holandských klubech?
Zjistili jsme, že se dokážeme po dvou dnech nezabít a že naše hudba lidi venku baví. Odezvy byly super. Dokonce jsme prodali téměř všechen promo materiál. Byl to první větší zážitek mimo republiku a byl pozitivní.
Jaké jsou další výzvy The Atavists?
Hodně teď pracujeme na tom, abychom jezdili víc hrát ven. Možná nad tím někdo mávne rukou, ale když budeme mávat všichni, můžeme tomu maximálně zamávat na rozloučenou. Má to smysl a je škoda, že Čechy nemají venku zatím žádnou dobrou rockovou kapelu. Doby se mění a ten čas se blíží. Názor „jsi Čech, zpívej česky“ bych už rád definitivně zakopal. Je to samozřejmě skvělé v rámci země, ale co s tím dál?
