Petr Macl se snaží zdůrazňovat úspěchy svých klientů. Také ale připomíná, jak těžké je vrátit se do běžné společnosti.
„Vždy máme radost, když se nám povede někoho vytáhnout z bezvýchodné situace. Často však příliš šancí není,“ říká sedmapadesátiletý muž, často jediná spojka mezi ulicí a okolním světem.
Petr MaclTerénní pracovník Oblastní charity Hradec Králové se narodil roku 1961 v Hradci Králové. Je ženatý, má dva dospělé syny. Má rád fotografování a hudbu, zejména bigbít. S lidmi bez domova pracuje jednadvacet let. |
Kolik je v Hradci bezdomovců?
Dlouhodobě okolo dvou set. V poslední době se objevilo více žen a také psychicky nemocných. Je možné, že kvůli rušení některých ubytoven přibudou romští spoluobčané. Dříve naši klienti nebyli tak různorodí. Máme tu kombinaci starých lidí i velmi mladých, klientů, kteří přišli z kriminálu, psychicky nemocné, ženy. Je těžké nastavit systém tak, aby vyhovoval všem. Co se týká vzdělání, občas se objeví i nějaký vysokoškolák, měli jsme tu třeba veterináře.
Na první pohled se zdá, že největším problémem je zima a mráz. Jaká jsou úskalí v létě?
Teplo není dobré pro lidi se zdravotními problémy, s potížemi se srdcem. Potíže jsou i s bércovými vředy, pokud se neošetřují, začnou se otvírat. Další je alkohol. Minulý rok jsem zaregistroval osm lidí, kteří zemřeli, část z nich byli pijáci levného vína. Přitom byli poměrně mladí. Tak jsem si říkal, jestli k tomu nepřispěl nejen alkohol, ale také chemikálie v podřadném vínu s nekonečnou trvanlivostí.
Je velký problém dostat nemocné k lékaři?
Máme tady pána, kterého nezvládáme. Problém je, že je psychicky nemocný a o pomoc nestojí. V takových případech jde hlava proti člověku. Nikdo, ani lékaři, ho bohužel nedonutí k léčbě, vždy řekne, že pomoc nechce. Přitom jeho stav je čím dál horší. Psychicky nemocní lidé jsou z mého pohledu nejproblematičtější skupina klientů a také největší chudáci mezi lidmi bez domova. Pokud neberou léky, mohou velmi trpět, ale mozek jim to vyhodnotí tak, že jim chce někdo ublížit. Často mají fóbii z lidí a utíkají před námi, odmítají pomoc. Je mi jich opravdu líto.
Ke šťastnějším patří naopak příběh známého hradeckého prodejce časopisu Nový prostor, kterému se nakonec podařilo získat městský byt a na vybavení mu lidé přispěli ve veřejné sbírce. Co mu nejvíce pomohlo?
Pokud vím, daří se mu dobře. Je to díky tomu, že byl stále zapojený do společnosti a měl své zájmy. Jeho osobnost je emočně pestrá, má šťastnou povahu, je společenský, pomohl mu tah na bránu a nechyběla ani vytrvalost. To jsou důležité vlastnosti, které spoustě klientů chybí. Když se dostanou na ulici, mají za sebou výchovu třeba v dětském domově, kriminále či nefunkční rodině, kde nedozrají v člověka se schopnostmi, které mu umožní v životě se zorientovat a poprat s osudem. Dá se říci, že tento pán měl oproti nim díky škále svých vlastností a dovedností výhodu. Schopnost komunikace mu umožnila, že byl jedním z nejúspěšnějších prodejců Nového prostoru.
Prodej časopisu je jednou z možností, jak si lze bez domova vydělat. V ulicích jsou také často vidět bezdomovci s vozíky se starým papírem či železným šrotem. Jaké jsou další možnosti výdělku?
Mají různé brigády, kopou výkopy. Bohužel často nedostanou zaplaceno a peněz se nedomůžou. Někdy to bývá tak, že se nechají najmout, po práci dostanou nějaké peníze na cigára, ale když mají po měsíci dostat zbytek, nedostanou nic.
Co obnáší práce terénního pracovníka charity?
Chodíme do míst, kde předpokládáme, že je nejvíce lidí, kteří by mohli potřebovat naši pomoc. Říkáme tomu terén a zahrnuje to různé lesíky, křoviny a další lokality, o kterých víme, že tam bývají. Největší nápor bývá na nádraží. To je zakleté místo, kde se cítí nejlépe, možná kvůli velkému provozu a určité anonymitě. Čím dál více lidí bydlí ve stanech na okrajích města. Naše role je taková místa obcházet a ptát se, s čím bychom jim mohli pomoci. My jako teréňáci spíš řešíme lidi, kteří služby a zázemí charity příliš nevyhledávají. Dostávají od nás třeba doporučení do sociálního šatníku na Benešově třídě, kde se mohou jednou za čas kompletně převléct, domlouváme se s nimi na mimořádné potravinové pomoci. A samozřejmě je informujeme o možnostech, které nabízí Dům Matky Terezy.
Daří se vám je přesvědčit, aby do tohoto zařízení přišli?
Zrovna nedávno jsme měli radost, když se paní, která žila dlouho pod mostem, povedlo přesvědčit, aby tam začala chodit. Měla naštěstí z dřívější doby ještě nějaké návyky, na rozdíl od ostatních nepila alkohol, povedlo se jí začít pracovat a teď se pro ni podařilo najít ubytovnu. Vždy máme radost, když se nám povede někoho vytáhnout z bezvýchodné situace. Často však příliš šancí nemáme.
Co dalšího vám dělá radost?
Dělá mi radost, když vidím, kolika lidem není osud lidí bez domova lhostejný. Před pár dny jsme měli setkání středisek charity a já jsem si uvědomil, že když jsem začínal, bylo tady přibližně dvacet zaměstnanců. Po několika letech jich bylo už zhruba sto. Na takovém setkání zjistíte, kolik lidí je ochotno pomáhat a jak funguje solidarita. To je krásný pocit. Je úžasné, že lidé dokážou své schopnosti a dovednosti užívat jeden pro druhého.
A co je nejhorší?
Beznaděj. Když se půjdete podívat do Holubího domu (budova bývalé celnice poblíž terminálu hromadné dopravy, pozn. red.), dojdou vám slova. Tam uvidíte, co je závislost. Scházejí se tam narkomani, kteří berou tvrdé drogy. Myslím, že tam chodí i mladí lidé z „normálních“ rodin. Je to skutečně zmar. Následkem toho všeho je, že i poměrně mladí lidé, kteří v tom zůstanou zaseklí, časem začnou trpět demencí a mozek jim zmizí. Je tam vidět, jak mladí narkomani nemají vůli vůbec k ničemu, nejsou schopni si uspořádat ani zcela základní věci, jde jim jen o to dostat do sebe rozkoš. Všude jsou exkrementy a oni v tom žijí, milují se a spí.
Na tomto pozadí se zdá, že život ve stanu někde na periferii, navíc v teplých částech roku, je skoro idylický.
Idylický určitě ne. Lidé bydlící ve stanech jsou často také závislí, pijí, to je pravda, ale mají schopnost si vytvořit nějaké domácí prostředí - vaří si, suší prádlo, mají místo na hygienu, upravují okolí. Všichni chtějí mít nějaké „doma“. A když je tam nějaká žena, je to ještě lepší. Ale tvrdé drogy, to je něco jiného.
Mísí se někdy šťastné a nešťastné příběhy?
Ano, jeden z nich bych nazval krasosmutným. Jednoho člověka se podařilo vytáhnout z terénu, dostal se do azylového domu a najednou se v něm něco probudilo, pocítil touhu znovu s tím svým životem něco dělat. Začal po letech navštěvovat doktory, chodil v baloňáku s košilí a kravatou, stal se z něho krasavec, vypadal jako Belmondo. Bohužel však už měl narušenou slinivku, najednou zežloutl a záhy zemřel. Je těžké odhadnout, kam až to dojde a kde je hranice, zpoza které se již nedá vrátit. Pamatuji i příběh člověka, který doslova vykrvácel. Pil tak dlouho, až mu přestala fungovat játra, narostly mu krevní výrůstky, které mu praskly.
Dáváte někdy bezdomovcům peníze? Mají jejich prosby o peníze vyslyšet lidé, kteří by jim i přispěli, ale pochybují o tom, že si koupí něco jiného než alkohol?
My jako zaměstnanci to máme jednoduché, protože to máme zakázané. Myslím, že někdy může být cennější než peníze dát jim vědět, kde najdou skutečnou pomoc, že je tady sociální šatník nebo potravinová pomoc. V azylovém domě mohou dostat zdarma polévku s chlebem, jídlo je pro klienty za dvacet korun, také sprcha je zadarmo. V zimě je u nás zdarma židle, na které mohou strávit noc pod střechou a v teple. V azylovém domě ale pít nesmí. Když vidíte, že je člověk opilý, většinou chce peníze na alkohol nebo cigarety. Je na uvážení každého, někteří lidé jim nabídnou spíše jídlo, ale o to často nestojí.
Proč se problémy bezdomovectví nedaří dlouhodobě a účinně řešit?
Mám pocit, že jde z významné části i o vůli politiků. Z řešení sociálních otázek nemají body. Málokdo je poplácá po zádech za to, že pomohli potřebným. Když se totiž něco označí jako sociální, část lidí za tím vidí lidi, kteří parazitují na společnosti. Vždyť na tom někteří politici staví předvolební rétoriku. Když vidíte realitu, zjistíte, že je na ulicích spousta psychicky nemocných, ale každý poukazuje na opilé nebo agresivní. Bohužel se tím moc politiků seriózně nezabývá. Přestože se hodně věcí neustále zlepšuje, mám pocit, že naše společnost je v tomto ohledu ještě trochu pozadu.
Co říkáte na tvrzení, že si bezdomovci mohou za své problémy sami?
Jeden z kolegů říkal: Když řeknete, že si za problémy mohou všichni bezdomovci sami, je to, jako kdyby to probíhalo tak, že muž přijde večer domů, zapálí si doutník a rozhodne se, že hodí klíče do kanálu, rozvede se, vezme si igelitku a půjde si sednout na hlavní nádraží. To je zjednodušující pohled na věc. Málokdo si uvědomí, v jaké nevýhodě jsou třeba děti z dětských domovů nebo právě psychicky nemocní lidé. Samozřejmě se snažíme, aby se věci zlepšovaly. Klienti třeba v naší dílně dělají krásné výrobky, které chodíme prodávat, máme s tím velké úspěchy třeba na adventních trzích, vaří v kuchyni, dokonce na střeše Domu Matky Terezy chováme včely.
Máte recept na to, aby se člověk na ulici nedostal?
Myslím, že klasická rodina je, i přes všechna dramata, která se i v ní mohou dít, nedoceněná záležitost. Člověka dokáže soudržnost posílit a zocelit, okouká věci, které potom dělá automaticky, což třeba dětem z dětských domovů mnohdy chybí. Za dvacet let praxe jsem vysledoval, že se často pro něco nadchnou, dokážou si i sehnat práci, ale nevydrží. Chybí jim soustavnost a schopnost unést šeď reality a také touha jít za svým snem. Jako by jim také chyběla jakási přirozená naděje a pohled dále dopředu, což možná člověk podvědomě získá právě v rodině.
Jsou i další podobné předpoklady?
Samozřejmě velmi důležitá je i práce a bydlení. Mluví se o sociálním bydlení, ale to u nás moc nefunguje. Mám pocit, že nám chybí přirození osvětáři, kteří by společnosti vysvětlili, že právě práce a bydlení je pro lidi bez domova obrovská věc, která je nakopne a umožní jim start do normálního života. Díky tomu vydrží a dokážou se přenést přes nesnáze. Pokud jsou v azylovém domě, nemají rodinu, peníze, schopnosti, je to těžké. Nechci je litovat a dělat jim advokáta, na boj je každý sám, ale chápu, že kdybych prožil to, co leckteří z nich, možná bych tápal dost podobně. My běžní domovci si často vůbec neuvědomujeme, co máme. Dochází nám to teprve tehdy, když se všechno pokazí.
Máte blízko k undergroundu, pomáhá vám nějak znalost tohoto prostředí ve vaší práci?
Do undergroundu jsem vyloženě nepatřil, ale za komunistů jsme se často scházeli s máničkami v hospodách, kde nám bylo dobře, protože jsme si nemuseli na nic hrát, byla tam svoboda a legrace a mezi lidmi upřímnost. Možná právě upřímnost a přímost naši klienti oceňují a slyší na to.
Jste i vášnivý fotograf, vydal jste knihu působivých snímků, ve které jste zachytil život bezdomovců...
Fotím dál, ale nyní přemýšlím nad jinou cestou, než jsou portréty bezdomovců. Nevím, jestli je úplně dobré pokračovat v představování této polohy lidského utrpení. Chtěl bych více vyzdvihnout a ukázat úspěchy, nikoli jen odvrácenou stranu. Zajímá mne lidská solidarita a to, jak se navzájem v životě potřebujeme. Myslím, že je skvělé, když se to podaří vhodně vyjádřit, neboť to může přispět k sebevědomí nás všech. Musí to však být upřímné a pravdivé. U bezdomovců je problém v tom, že ne každý z nich si přeje, aby ho lidé viděli v nedůstojné poloze. Trochu jsem se bál, abych tím, že je budu ukazovat v zuboženém stavu, k rozdělování lidí sám nepřispěl.
