"Říká se, že to není tak hrozné, že tomu jen sdělovací prostředky věnují víc pozornosti. To je sice pravda, ale statistické údaje vypovídají o tom, že agresivita ve společnosti skutečně vzrostla," upozorňuje policejní psycholog Jan Hubert, který pracuje s oběťmi trestných činů, ale občas přichází do kontaktu i s pachateli.
Je pravda, že agresivita roste také u mladistvých a dětí?
Ano, ale nejen u mladistvých. Děti jen odrážejí chování celé společnosti. Koncem 80. let se v republice odehrálo kolem sta vražd ročně, pak ale jejich počet rostl a vrchol nastal kolem roku 1998, kdy bylo zavražděno 313 lidí. Nyní máme kolem 190 vražd ročně, což je pořád o sedmdesát až sto procent více než předtím.
Proč je naše společnost čím dál agresivnější?
Jednak je to její liberalizací. Lidé dělají to, co je jim dovoleno a naše společnost je také k agresivním projevům dost tolerantní. Mohou za to i vzory ve společnosti, veřejně známé osobnosti se kolikrát chovají vulgárně a bezohledně, nebo třeba vzory v hip-hopové kultuře mají kriminální anamnézu, berou drogy. Děti to pak nevnímají jako nežádoucí. Násilí propaguje i masová kultura - filmy, internet, počítačové hry. Stačí porovnat třeba dnešní americké detektivky, kde je spousta krve, s detektivkami z 60. let, kde bylo násilí jen v náznacích.
Jan HubertDevětapadesátiletý Jan Hubert studoval psychologii v letech 1973 až 1978 na Univerzitě Palackého v Olomouci. U policie pracuje od roku 1993. Před třemi lety stál u zrodu týmu krizových interventů u Královéhradecké krajské policie, nyní tým koordinuje jeho kolegyně psycholožka Jana Bártová. Asi dvě desítky dobrovolníků z řad policistů pod jejich vedením nabízí pomoc obětem trestných činů a mimořádných událostí. Dříve policejní psychologové hlavně vyšetřovali uchazeče o práci u policie, nyní se více pohybují v terénu, jezdí na místa činu, chodí k výslechům nebo vytvářejí profily pachatelů. |
Opravdu jsou počítačové hry tak škodlivé? Dokáže "střílečka" dítě ovlivnit?
Některé děti ještě nedokážou rozlišit mezi skutečností a virtuální realitou. Některé hry jsou v podstatě školou násilí. Jejich producenti samozřejmě tvrdí, že ne, ale jim jde o peníze.
Vraťme se ještě k internetu...
To je volné pole pro různé anonymní agresory a zbabělce. Je to ohromná platforma, kde můžou být vulgární, útoční, záludní, což je dobře vidět třeba v internetových diskuzích. Lidé, kteří k tomu mají sklony a jinak by se třeba ani neprojevili, dostanou na internetu prostor a společnost jim to toleruje. Když překročí hranici ve verbální rovině, je pak pro ně jednodušší překročit ji i v reálu a osobním kontaktu.
Takže lidé jsou agresivní stále stejně, jen si teď dovolí svoji agresivitu víc ventilovat?
Myslím, že to tak je. Působí to na nás na všechny, ale děti ještě nemají ustálený hodnotový systém a jsou vůči těmhle vlivům daleko vnímavější. Zralá osobnost už se nenechá ovlivnit, ale dítě obdivuje filmové hrdiny a násilí pak považuje za normu. To, co nás dříve šokovalo, nechává dnešní děti chladnými.
Neměla by se podle vás snížit hranice trestní odpovědnosti?
Určitě. Neříkám, že bychom měli děti zavírat do vězení, ale měly by vědět, co si mohou a nemohou dovolit. Mylně se často říká, že děti jsou beztrestné, to není pravda, i když následná opatření nejsou příliš účinná. Využívá toho i řada dospělých pachatelů, kteří posílají děti krást, protože vědí, že se jim v podstatě nic moc stát nemůže.
V kolika letech by dítě mohlo být trestně odpovědné?
Podle teorie vývoje intelektu by dítě mělo chápat základní normy kolem dvanáctého roku. I mladší dítě ví, že nemá krást nebo zabíjet. Otázka je, jestli už umí dostatečně ovládat svoje emoce. Ale když by si bylo vědomo trestní odpovědnosti, tlačilo by ho to i k tomu, aby se snažilo více ovládat svoje impulsivní reakce. Iluze beztrestnosti je velmi nebezpečná. V minulosti panovala představa, že dítě nemá být frustrováno a pak nebude agresivní. Ale ono v životě na frustraci stejně narazí, a pokud si s ní nebude vědět rady, tak zareaguje nepřiměřeně. Naopak se musí v rámci výchovy na frustraci přiměřeně adaptovat. Mělo by se naučit disciplíně a ovládání, nesmí dostat vše, co si zamane.
Vysílají pachatelé nějaké signály? Jak je možné násilným činům předejít?
Někdy se to nedá odhadnout. I dítě ze zcela spořádané rodiny, kde má dostatek lásky a péče, se někdy dopustí zločinu. Ale většina pachatelů dlouhodobě signalizuje, že něco není v pořádku.
Jak tyto signály vypadají?
Jsou to často lidé, kteří neumějí prohrávat. Nebo nejsou schopni uznat svoji chybu, takže hledají viníka v okolí a za všechny jejich problémy podle nich může někdo jiný. To je myslím hodně varovný příznak. Nebo bezohledné chování, egocentrismus, vyhraněný individualismus. Jasný signál je ubližování zvířatům nebo záliba v násilí a fascinace krutostí. Lidi ale zavírají oči a nic s tím nedělají, dokud nedojde na nejhorší.
Jak ovlivní pachatele výchova a do jaké míry za to mohou geny?
Pokud má dítě dispozice k nepřiměřeným reakcím, projeví se to často v pubertě, což je kritické období. Na geny a vrozené dispozice hodně věřím, prostředí a výchova člověka úplně změnit nedokážou. Čím více se člověk svojí vrozenou genetickou výbavou odchyluje od normy, tím méně se dá ovlivnit prostředím nebo výchovou.
Co s tím? Jak se dá vzrůstající agresivita zmírnit?
Měli bychom prezentovat spíš pozitivní vzory než ty negativní. Obecně bychom měli méně tolerovat agresi. Když například policie v amerických městech zavedla zásadu nulové tolerance, začala zasahovat při jakémkoli projevu nezákonného jednání a potlačovala i drobnou agresi, tak ubylo i závažné trestné činnosti.
