Na domácí scéně naposledy nadchl v inscenaci Srpen v zemi indiánů a 5. prosince měla v Besedě premiéru hra Lenky Lagronové Nikdy v režii Jana Friče. Samozřejmě s muzikou Made in Smečka. Lídr divadelního Mastixu, všestranné kapely s undergroundovou patinou, přiznává, že je šťastný za každou novou nabídku.
„Chceš? Můžeš. A já chci. To už vím. A neberu to jako samozřejmost. A ještě šťastnější jsem, když se práce povede. Všem okolo. Nechci být osamocený hudebník. Pořád si nějak nevěřím. Pochybuju. Prý něco umím – a já furt nevím, co to je. Ale dokážu lidi vyprovokovat, to rozhodně. Když je koho k čemu,“ říká s úsměvem David Smečka.
Co pro vás znamená scénická muzika, jak ji při představeních vnímáte?
Znamená kus mě. Kus mého života. Od dvanácti let – Diego, don Diego, krásný koně máš – stan – 100 x dokola. Dmi, Emi, G – Myslím na hudbu furt. Jak bude který obraz zvukově vypadat, odkud kam se povine hudebně-zvukový příběh. V čem se bude hercům dobře hrát, v čem ne. Ale už jsem se musel naučit myslet i na jiné oblasti života. To vás pak přejede auto, život samotný zmizí mezi prsty a ani nevíte jak. Dávám na sebe bacha.
David Smečka(1977) 
|
A co při sledování jiných představení?
Hudbu nehodnotím, rád se nechám vtáhnout dějem, obrazem, myšlenkou, hercem. Hudba se hodnotit nedá. Je to subjektivní pocit. Líbí–nelíbí. Baví–nebaví. Tady a teď. Nedá se říct, že je dobrá a špatná.
Lucie Bulisová vydala CD Jiří Bulis Hommage a někdo tu hudbu hodnotil. Zvláštní recenze, složitá, ale proč? Hudba je tak jednoduchá. Spíš se s ní někdy zachází necitlivě, ale i to je subjektivní. Jsem zastáncem autorské hudby u inscenací. Dát si s hudbou práci. Teď a tady dejme šanci tomu, ať se zrodí něco nového. Třeba už viděného, podobného, to se ukáže pak, ale ten proces pokusu – zažívat něco nově – je krásný.
Mám pocit, že vám vyhovují zapeklité úkoly, když je třeba v Srpnu v zemi indiánů předepsaný Eric Clapton nebo když v Absolventovi má zaznít Simon s Garfunkelem, ale jen omezeně. Že vás to opravdu vydráždí k ohromnému počinu.
Pokud je někde předepsaná hudba, to jsem dříve ignoroval a tím pádem sám sebe i diváky ochuzoval o autorův vklad a touhu, aby měl v inscenaci svoji představu. Už respektuju přání autora i režie – víc pohledů, konkrétnější tvar, vrstevnatější zážitek. Ale nezbavil jsem se touhy v těchto případech přetavovat již napsané. Vím, je to hazard, riziko. Může to pak zamrzet, ale pojďme do toho. Kdo říká, že to vyjde? Kdo ví, jak má výsledný tvar vypadat? Nikdo.
Kde se ve vás bere takový stylový záběr?
Stylový záběr? No, nevím. Hudební dítě. Prostě si hraju. Styl si třeba poslechnu a pak se Smečák pokouší. Nechám jen cit a mozek, ať vede moje ruce. Při práci na hudbě nejsem na Zemi. Jo, snažím se neopakovat a nevykrádat se, ale zatím se tomu nemohu ubránit, ale vím o tom.
Nakolik je v tom rozumu a nakolik citu?
Rozum a cit v hudbě? Nevím. Rozumově zdůvodňujeme, že byl hudební nápad blbý nebo dobrý. Hodí se, nehodí. Citově neřešíme nic. Líbí, nelíbí. Je dobré, když v hudbě cit vítězí nad rozumem.
Bývá to tak, že si přečtete scénář, pohovoříte s režisérem a dáte na instinkt?
Scénářům nerozumím. Poslouchám a představuju si – opět riziko, že šlápnu zcela vedle, taky pak často upravuju. U režisérů, kteří mají jasnou představu, je skládání jednodušší, ale už se cítím omezený. Což spíš vypovídá o mně. Touha dělat si, co chci. Nedokážu se od jejich představy odpoutat. Radši donesu něco navíc a navrhnu i s tím, že se nápad nepoužije, ale aspoň jsem to zkusil. Na začátku si s režiséry řekneme základy. A je to pochopitelné. O hudbě nelze dopředu ani mluvit. Až uslyšíme, uvidíme. Hodí se, nehodí. Funguje, nefunguje.
Teď jste psal muziku pro Nikdy podle Lenky Lagronové.
Nikdy. Velmi, velmi potichu. Jako Nikdy. Jan Frič mne naučil tolik nových věcí. Že stačí málo, ale důsledně. Netřeba forte, i piáno dokáže divné věci. Práce se zvukem, na to je Friky mistr, řekl bych. A pan zvukař Petr Martínek! Já nevím, jak to dělá. V té inscenaci je zvuk furt a někdy tři přes sebe. Já to ani nestíhám říkat a on už to dělá. Takže si myslím, že v inscenaci Nikdy tak nějak teče z mixpultu voda. Autorka to tak chtěla. A na jevišti se odehrává krásné divadlo – takové jiné – moje krev – spolu, mezi sebou, slyšíme se, cítíme se, ctíme se, respektujeme se.
Na kterou inscenaci či muziku jste nejpyšnější?
Nejpyšnější? Hudba teď tu byla a hle, už tu není. Jen v archivu spí. Tak na co být pyšný? Na Mastix, ten žije, na Srpen v zemi indiánů, ta inscenace žije stejně jako Absolvent Nikdy a Bez bab! a v Divadle Husa na provázku hraje moje hudba a v Národním divadle v Praze se hrály kousky a torza. Teď v divadle v Jaroměři mají Ženitbu, kde hraje moje hudba, a jsou další, které se ještě linou z repráků.
Ano, jako každý autor jsem rád za příležitost, to je jasné, ale opravdu pyšný jsem na ty věci, kterým vdechuju život právě teď a které mají ještě chvíli šanci dýchat lidem do uší. A dělá jim radost a štěstí a prostě vyluzuje pocity a slzy, snění. A dělá jim dobře. Vždyť skládání nejde vždycky, bacha, byly, jsou a budou krize, vyhoření, takže – respekt! Nenaser si hudebního Boha.
Která byla vůbec první hudba a jak se na ni dnes díváte?
Divadelní? Na gymplu s elektrickou kytarou celý špíl. Scénická opravdu asi Král umírá ve studiu Marta a dodnes, když ji pustím, má v sobě poctivost. Není dokonalá, ale dal jsem jí, co jsem v danou chvíli mohl. Sbory, které jsem nahrával v Brně s romskými dětmi v Husovicách, varhany z kostela v Židenicách. A studenti herectví pak hráli, snad i zpívali a byl to krásný Magorland. Je tam prostě slyšet Brno 2000.
S jakým typem režisérů pracujete nejraději?
Nejvíc mi vyhovuje práce s režiséry, kteří hudbě jako součásti představení prostě věří. V její kouzlo, v její právo na existenci. Těžší byla práce v Divadle Neslyším, tam jsem se s režisérkou domlouval blbě. Ale i neslyšící samozřejmě hudbu slyší a líbila se velice. Tak asi dobré. Myslím, že si oblíbili moje basy.
Koncert kapely Mastix na letní scéně Klicperova divadla.
Mám zato, že v každé muzice je cítit, že jste duší rocker, kluk s kytarou a s až punkovou náturou. Je to tak?
Kluk s kytarou a punkovou náturou? Jo, to máte pravdu. Tím asi zůstanu. Na tom jsem vyrostl, pohodlné to není, jsem takový drzý chlapec furt. Devadesátky – Brno – divadlo na ulici – vše je dovoleno – nikdo nic nehodnotí – spíš zavnímá a jede se dál. Šalina nečeká a rozjezdy teprve ne. Provokatér.
A je-li to cítit v muzice, budiž, tam to má své místo, ale jinde bych to rád už uměl udržet na uzdě. A možná, že to vlastně nejde k sobě. Nechme si kluka s kytarou, proto si mě Isa (hradecká herečka Isabela Smečková Bencová pozn. red.) vzala – borec, romantik, s ním není nuda, tutam kytaru na hřebík a vrtačku do ruky. A vrtačku z ruky a založíme si asi kapelu, ne? A budeme hrát venku.
Ať se Hradec trochu rozžije?
Ano, ať jsou vidět lidi. Nikdo to za nás totiž neudělá. Mně připadá někdy ta kytara jak zbraň – beze slov, řečeno vše. A potichu se na ni hrát nedá. A ladit ji ani nemusíš, nejlepší je ta tvoje. A už se jako nástroj nezmění. Zůstane fenoménem. Na věky. Hlavně už mám menší strach hrát před lidmi, ruce ví o něco víc než kdysi. Jsem jen brnkálista, ale šťastný a umím vyskočit při hraní dost vysoko. Jako by mě snad kousla tarantule. I moji synové budou kluci s kytarou, protože chtějí být jako já, a to je fajn. Ale budou lepší než já.
Měl jste vzory?
Milana Bečváře a Šarku Tesařovou s kapelou Kelly Semily. A hlavně Michaela Kocába jako autora a varhaníka, nejen jako člena Pražského výběru. Jako člověka, excentrika, jako chybující bytost. A znova a znova se pokouší, někdy navzdory všemu. Jeho energie, kterou vráží do muziky, jako by byla nekonečná. Stejně tak Michala Pavlíčka. Bypass a jede se dál. A také Pink Floyd, jejich rockovou hru v pomalém tempu. Klidnou sílu. Cimbál, zpátky ke kořenům. Varhany, ať hraje kdokoliv cokoliv. A všechny, kteří vezmou poprvé nástroj a už se ho nepustí, protože už to nejde. A že jsem takových lidí poznal dost. Kdo hraje, dává. Hudba je nesobecká. A mám vzor, ale ještě jinak.
Jaký?
Oceňuju umění nebo dar jednoho tónu. Ten umí zazpívat moje žena Isabela a zahrát houslista Alexej Aslamas. Jeden tón, dvě vteřiny – a cítíte tu krásu. Jistě jsou mnozí další, jistě.
A ještě oceňuju, když si autor hudby sám na jevišti při představení hudbu zahraje nebo je součástí hudebního tělesa. Nestydí se za ni, neschovává se, nepředává zodpovědnost druhým, udělá si čas. No, a nejvíc je snad hudba kapel malých měst. Kulturáky a zábavy. Lidi se jdou bavit. A bez pořádného bigbítu se lidi prostě neuvolní, to je jasné všem.
Koncert kapely Mastix na letní scéně Klicperova divadla.
Jak si stojí váš divadelní Mastix?
Stojí. Tato kapela byla výzva další. Překonat obavu ze hraní před lidmi. Hrát tak, že se díváte do lidí. Ne na akordy, ne na zem, komunikujete. My oči do strun, vy oči do piva, to není ono.
Máte zatím jedno album, velice světově pojaté. Je v tom výborná ironie a zároveň jistě i velká muzikantská touha po stadionech.
Stadióny budou. Jeden. Lízátka. Asi bez publika. Není problém zařídit, ale propagace musí být veliká. Mám plán. Udělat Mastix takový, že se na něj nezapomene minimálně tak dlouho, jak dlouho bude hrát.
Dát možnost fanouškům v Hradci, abychom byli ta jejich kapela. Jde pořád jen a jen o muziku a o to se sejít a být spolu. To je moc důležité. Umění být spolu. Mastix potřebuju. Navázat na něj co nejvíc lidí.
Proč?
Ať je Mastix pro všechny, kdo chtějí hrát, nebo jen tak vylézt na jeviště a něco udělat. Říct, vzkázat, cokoliv. Pole svobody. K tomu patří Klicperovo divadlo, domovská stanice a plnění si snu na velkém jevišti: světla krása, tři zvukaři, perfektní servis, divadelní technici, vše hotovo brzo a ještě něco navíc. Kostýmy, vlásenky, líčení k dispozici.
Za to všechno Klicperovu divadlu chci a vždy budu děkovat a nezapomenu. Vstřícnost k Mastixu a taky shovívavost, však nejsme profici, ale baví, nebaví.
Dám to všechno dohromady – playlist, stage-plán, zkoušky, lidi, abych všem okolo sebe mohl poskytnout tři hodiny svobody. Prý to vymýšlím dlouhé, a furt, ale po koncertě už to tak nevypadá. A ještě? A Maxim a Petr a Míra a Jan Bílek a Vláďa Polívka a Vojta Dvořák a celý Mastix, Český chlapecký sbor a Los Střevlíkos. Čtyři hodiny a padesát lidí třeba. Chceš? Tak pojď a jsi tu!
Máte s Mastixem plány?
Už naštěstí plánují jiní. Museli jsme Mastix trochu nakopnout, najít kontakty, najít místa ke hraní, ale už jsou nabídky, tak jsme rádi. Přeci jen jsme možná obstáli, že lidi přijdou zas. Možná Mastix jednoho dne zmizí, kdo ví? Už zase pochybuju.
Taky to může znamenat, že je vždy dobré zabojovat, aby se tomu tak nestalo. A vlastně za celým tím vším stojí jeden pán. Zdeněk Ondrůj z Pohořelic. Sestavil mi můj první počítač. Cesta k hudbě se otevřela. Chci mu poděkovat.
