Slovenská zpěvačka Jana Kirschner má za sedmnáct let "práce v pop music" mnoho kvalitních hitů, duety s Petrem Hapkou či Jaromírem Nohavicou i bezpočet cen Slávik či Aurel.
Po mnoha letech se vrátí do Hradce Králové, aby v sobotu na festivalu world music Na jednom břehu (o programu více čtěte zde) představila své nejnovější a nejosobnější album Moruša: Biela.
Na jednom břehu12. ročník festivalu world music 31. května, Divadlo Drak Hradec Králové, Účinkují Vstupné: |
Velkolepý projekt (recenzi čtěte zde), jenž je návratem ke kořenům i vzpomínkou na dětství u babičky v Martině, bude mít v hradeckém Divadle Drak i velkolepé provedení.
Janu Kirschner doprovodí její životní partner, klavírista a varhaník Eddie Stevens, bubeník Martin Novák, kytarista Tomáš Fuchs, basista Rastislav Uhrík, klarinetista Braňo Dugovič, houslista Jano Kružliak a vokální kvartet Skety.
"Máme před sebou mnoho koncertů a já mám radost, že Morušu budou moci lidé vidět a slyšet nejen na Slovensku na festivalu Pohoda, ale také v Čechách, třeba na Colours of Ostrava. Také se těšíme k vám. V Čechách jsem dlouho nekoncertovala a jsem ráda, že můžeme tento projekt představit také v Hradci. Bude to stát za to," říká půvabná zpěvačka.
Na scéně se pohybujete skoro dvě dekády. Je nějaký moment, který byste chtěla vrátit či si ho naopak zopakovat?
Každý život má svá lepší a horší období, navzájem se však doplňují a já se naučila vzít ze všeho něco. Někdy je mi líto, že jsem po příchodu do Londýna úplně přestala tvořit a čekala, jestli se stane nějaký zázrak. Měla jsem neuvěřitelně moc volného času, protože čekání na zázrak si žádá trpělivost. Nakonec se však nic nestalo a já musela začít bojovat sama za sebe. Na druhou stranu, kdyby se to nestalo, možná bych si nikdy neuvědomila hodnotu sebe sama. Naučila jsem se v životě na sebe spolehnout. Takže jsme opět zůstali při té jednoduché větě - Všechno je tak, jak má být.
Získala jste několik hudebních cen. Slávik však už na Slovensku zanikl, český Slavík se drží. Co si o hudebních trofejích myslíte?
Hudební ceny jsou důležité pro nás všechny, tedy pro muzikanty stejně jako pro širokou veřejnost. Otázkou však zůstává, jaká podoba těchto cen má smysl. Slávik je anketa popularity, ale všichni víme, že to, co se opravdu v muzice děje, nemá se Slávikem moc společného. Žánrové ceny mají větší smysl, ale běžné konzumenty nezajímají. V Anglii jsou třeba The Brits nebo Mercury Prize a to je skutečná pocta. Jak je získáte, všichni o tom vědí, vy získáte kredit, který se pojí jak s popularitou, tak s prodejem alb. Na Slovensku však už nemáme ani Aurela. Ceny by měly kapelám pomoct, inspirovat je, posunout dál a rozhodně by měly něco znamenat. Jinak dopadnete tak, že máte plný sklep cen, které však nemají žádnou hodnotu, jen zabírají místo.
Jaké jste měla pocity, když jste přijela do Londýna natáčet Shine?
Byl to kulturní šok. Na každém rohu jsem si uvědomovala, že život v Londýně je úplně jiný. Najednou jsem ze svého poklidného života v Bratislavě přišla někam, kde nikdo neměl čas, každý chtěl něčeho dosáhnout a ukázat, co umí. Tady nebyl čas být plachý a schovávat se v koutě. Později jsem se tam ale začala cítit jako ryba ve vodě. Různé kultury, různé jazyky, barvy, chutě, vůně – co víc si může mladý člověk přát? Pro mě to byl konec života v "bublině", otevřel se mi svět. Dnes mě Londýn svou různorodostí inspiruje.
Ulevilo se vám, když už nejste v područí velké nahrávací společnosti?
Ano, jsem velmi spokojená v Slnko records, ale nic proti nikomu. Přišly jiné časy a hudba se opět vrací do rukou muzikantů. A to také takovým lidem, jako je Shina. Ona vede tohle vydavatelství a je to také skvělá muzikantka. Už teď se o ní dá mluvit jako o legendě, a to nepřeháním. Má nos na dobré projekty zajímavých lidí a co dělá, dělá proto, že má ráda hudbu. U velkých vydavatelství jde v první řadě o byznys.
Narodila se vám dcera, zpíváte jí? Nenapadlo vás nahrát album pro děti?
Napadlo, myslím na to už roky. Svojí dcerce zpívám každý den a stále. Vlastně zpíváme oba. Na Slovensku na rozdíl od vás kvalitní hudební produkce pro děti stále chybí, takže podobný projekt nevylučuju.
Na desce Moruša: Biela, s níž přijedete do Hradce, se sešlo velké množství muzikantů, bylo těžké nahrávání sladit? A jak vznikl nápad na vytvoření dvou dílů Biela, Čierna?
Nahrávání prošlo hladce, horší bylo najít čas, který by vyhovoval všem. Nakonec se všichni ve studiu potkali v jeden jediný den. Nahrávali jsme po částech dva týdny. Všichni byli úplně skvělí, věděli jsme, že se musíme soustředit jen na hudbu. Když jsme skončili, měli jsme v rukách materiál na dvě alba.
Vy jste chtěla, aby album bylo spojené s nějakým stromem?
Ano, přemýšlela jsem, který by to měl být. A tehdy se mi v hlavě objevila moruša. Strom z mého dětství, na který jsem úplně zapomněla. Biela a čierna. A bylo to. Byla to pro mě výzva, nikdy by mě nenapadlo, že se pustím do takového projektu, navíc v období, kdy se v hudbě šetří. My jsme však přišli s jakýmsi rodinným orchestrem a na pódiu nás je v plné sestavě patnáct. Byl to risk a rozhodně nemůžu říct, že bych toho občas neměla plné zuby, ale vyšlo to a stojí to za to.
Dá se vůbec nějakým hudebním termínem označit styl Moruše: Bielé? Album čerpá z mnoha žánrů od slovenského folkloru po klasickou muziku...
Ano, je to eklektické album, nic jiného mě nenapadá. Je plné překvapení a zvláštních příběhů. Celá deska má působit jako cesta, která se kroutí, člověk nikdy neví, co přinese další písnička. A to se, myslím, podařilo.
Co můžeme čekat od druhého "černého" dílu Moruše?
To nevím ani já, momentálně dokončujeme a finalizujeme. Při spolupráci s Eddiem se nedá výsledek předpokládat dopředu. Čierna bude velice dobrým protikladem Bielé. Už z prvního poslechu je jasné, že si jsou v mnohém podobné. Jsou přece z jedné famílie.
