Kateřina Kulichová u vstupu do 720 metrů dlouhého tunelu Spása, který při...

Kateřina Kulichová u vstupu do 720 metrů dlouhého tunelu Spása, který při obléhání Sarajeva představoval pro obyvatele města jediné spojení s okolním světem. | foto: archiv Kateřiny Kulichové

Konverzace v Bosně se vždy stočí k válce, líčí lektorka pobyt v Sarajevu

  • 2
Čtyřiadvacetiletá Kateřina Kulichová z Krkonoš si zamilovala zemi, kterou v 90. letech poznamenaly krvavé etnické čistky. Bosnu a Hercegovinu přitom většina turistů ze střední Evropy v cestovatelských itinerářích nemá.

V roce 2013 odjela do Sarajeva na půlroční studijní pobyt a od té doby se na Balkán pravidelně vrací. Jako turistka, spolupracovnice Červeného kříže a v poslední době v zemi poznamenané brutální občanskou válkou rozjíždí i rozvojový projekt. O Bosně hovoří jako o srdeční záležitosti. Aby lépe pronikla do mentality usedlíků, naučila se bosensky.

„Nic jiného mi nezbývalo. Na kolejích jsem byla raritou, pro většinu studentů jsem byla prvním cizincem, kterého v životě potkali. Díky bosenštině jsem si našla cestu k místním, přijali mě mezi sebe a stala jsem se jejich součástí,“ říká lektorka hornomaršovského ekologického střediska Sever, která v Sarajevu studovala turismus a ochranu životního prostředí.

Před více než 20 lety v Bosně skončil krvavý konflikt. Rezonuje toto téma ve společnosti dodnes?
Dá se říct, že nedávná historie se odráží v každodenním životě místních obyvatel. Na území Bosny žijí tři etnika: bosenští Chorvati, což jsou katolíci, bosenští Srbové, ti jsou pravoslavní, a Bosňáci, což jsou pro změnu muslimové. Bosna má tři jazyky a tři prezidenty, kteří se v úřadě střídají. Ve společnosti je velká nedůvěra v možnost ovlivňovat věci veřejné, při hledání příčin a řešení je častá tendence upřednostňovat národnostní a náboženské zájmy. Stát je politicky rozdělený, každá konverzace se vždycky stočí k válce. Je to neustále velmi živé téma. Navštívila jsem hodně místních rodin, potkávala se jak s vrstevníky, tak se staršími lidmi, všichni pokaždé skončili u války. Dost lidí mi potvrdilo, že v roce 1995 jim sice vzali zbraně, nastavili nějaká pravidla, ale válka nepřestala. Nesnášenlivost mezi jednotlivými etniky přetrvala do dneška. Překvapivě ji v sobě má i generace, která válku nezažila.

Asi jste si vyslechla hodně kruté historky...
Drsné příběhy z války jsem slyšela každou chvíli. Například paní, u které jsem nocovala při své poslední návštěvě, mi vyprávěla, že za války chodila každý den spát s bombou pod polštářem. Její muž byl na frontě, zůstala sama s dvěma malými dětmi. Byla připravená bombu v případě, že by někdo do jejich domu vtrhnul, odjistit. Raději by zabila sebe i děti, než aby s nimi dělali zvěrstva, která se tam v té době děla.

O Bosně se hovoří jako o budoucí baště radikálních islamistů. Setkala jste se s takovými tendencemi?
Je pravda, že v odlehlých horských oblastech obyvatelé praktikují přísnější formu islámu, ale radikální nejsou. Většina mých kamarádů v Sarajevu byli muslimové. Všimla jsem si, že někteří se začali posouvat a dostávat stipendium například ze Saúdské Arábie za to, že si nechají narůst vousy a budou docházet na určité přednášky. Je to ale velmi malé procento lidí. Většinu muslimů v Bosně na první pohled nerozeznáte.

Čím si toto posouvání mladých vysvětlujete?
Stát nefunguje, je tam vysoká míra korupce, lidem chybí základní jistoty. Sebeinteligentnější člověk nemá jistotu, že dokončí univerzitu, že ho nevyhodí z práce nebo že ho nenapadne soused.

Cítila jste se tam bezpečně?
Nikdy jsem se nedostala do nebezpečné situace. Země se po válce obrovsky proměnila, turista se kromě drobných krádeží nemusí ničeho bát.

Jak si vysvětlujete, že Bosna není turisticky oblíbená tak jako Černá hora nebo další balkánské státy?
Určitě má velký turistický potenciál, jsou zde nádherné přírodní zajímavosti. Velká část území je ale pořád zaminovaná, příroda je tam nedotčená a tím i trochu nebezpečnější. Ani místní nejsou zvyklí běžně chodit do přírody. Chybí turistická infrastruktura, stezky jsou značené jen výjimečně a turisté se obtížně dostávají k jakýmkoli informacím.

Přesto vás Bosna a Hercegovina okouzlila. Co vás nutí se tam neustále vracet?
Protože jsem se tam cítila vždycky dobře a všichni lidé, ať už vyznávají jakékoli náboženství, jsou neuvěřitelně přátelští, vstřícní a pohostinní. Jsou si ve skutečnosti hodně podobní, odlišnost je nastavená systémem a je také důsledkem občanské války.

Sever spolupracuje na rozvojovém projektu s bosenskou organizací Eko Leonardo. Co si od něj slibujete?
Naším cílem je začít více zapojovat mladé lidi do demokratických procesů. Účast místních na věcech veřejných je podle mě pro Bosnu hodně klíčová. Impulz pro zlepšení musí přijít zevnitř, z tamních komunit, nikoli zvenku, jako tomu bylo dosud. Budeme pracovat se dvěma skupinami osmáků v srbské a muslimské vesnici. V obou vesnicích vznikne skupina dětí, která si vyzkouší zpracovat vlastní praktický mikroprojekt. Společně s námi a bosenskými lektory se postupně doberou k nějakému problému nebo potřebě, kterou jejich komunita má, a pokusí se ji vlastními silami vyřešit.

Můžete uvést příklad?
Může to být například vysoká frekvence dopravy, chybějící zeleň, místo pro setkávání nebo chybějící turistická stezka. Skupina dětí projde projektovým plánováním, rozdělí si úkoly, připraví harmonogram a nakonec to zrealizují. My jim s tím pomůžeme a poskytneme finanční prostředky, které jsou součástí rozpočtu celého projektu.