Ženy podaly žalobu na ministerstvo školství, Pardubický kraj a speciální základní školu Svítání z Pardubic za poškození dobrého jména a neposkytnutí dostatečného vzdělání postižené dceři.
Žádaly omluvu v českých i zahraničních médiích a k tomu odškodné za nemajetkovou újmu ve výši třiceti milionů korun. Ani jedna se vynesení rozsudku nezúčastnila.
Když dcera v roce 2003 ohluchla, chodila do speciální školy Svítání v Pardubicích. Podle matky ji ale ředitelka kvůli hendikepu vyhodila a poté rodinu pomlouvala v médiích.
Žena pak pro své dítě hledala jinou školu, ale úřady ani kraj jí podle jejího tvrzení nepomohly. Ona se musela o dceru starat sama a nemohla chodit do práce.
V té době patnáctiletá hluchoněmá dívka začala trpět dysfunkčními problémy, kvůli zhoršujícímu se stavu byla umístěna na oddělení psychiatrie Fakultní nemocnice Brno.
Dívku našli až po mezinárodním pátrání
Jenže ani její matka nebyla psychicky v pořádku. Podle policie trpěla bludy a představami a myslela si, že ji pronásledují tajné služby a chtějí ji zabít. Proto se rozhodla zachránit svou dceru z psychiatrického oddělení, odkud ji unesla.
Policisté po dívce vyhlásili mezinárodní pátrání, po deseti dnech obě našli v Lichtenštejnsku. Žena policii řekla, že chtěla dceru dovézt k otci do Itálie. Ten však pro dítě neměl vhodné zázemí.
Před převozem zpět do České republiky byly obě umístěny v azylovém domě ve Vaduzu. Tehdy soud na dálku rozhodl o umístění Adriany do brněnského Klokánku. Matka nebyla za únos stíhána, protože ji soudy zbavily příčetnosti.
Žena však s rozhodnutím soudů ve Svitavách a Pardubicích o umístění dcery do ústavu nesouhlasila. Prý ani její dceru nevyslechly a nezeptaly se jí na názor, i když na ni byla silně fixovaná. V roce 2010 proto podala ústavní stížnost, v níž argumentovala tím, že dcera chtěla zůstat s matkou.
Soud uznal, že dívka byla schopná dát svou vůli jednoznačně najevo. Justice prý zcela opomenula i dopisy, které adresovala soudu.
Právě za vláčení po médiích, stížení postavení ve společnosti a pošpinění dobrého jména podala rodina v roce 2007 žalobu. Po speciální škole, Pardubickém kraji a ministerstvu školství žádaly osobní a veřejnou omluvu v médiích, a to i zahraničních. Vedle toho jim měla každá instituce vyplatit deset milionů korun.
„Ženy namítají zásah do svých osobních práv a diskriminace hendikepované, která trpí těžkou dysfázií. V souvislosti s tím jí nebyly zajištěny vhodné podmínky ke studiu ani k dalšími jejímu vývoji. Tím došlo k zásahu do života dívky i její matky, která se o ni musela starat. Zároveň obě ženy utrpěly poškození dobrého jména,“ stojí v žalobě.
K celé kauze se v minulých týdnech vyjádřila i nyní již čtyřiadvacetiletá dcera, která žije v Itálii. Výpověď prý obsahovala především zážitky, jak s ní zacházeli ve školách, jak ji nikam nechtěli kvůli jejímu hendikepu přijmout a jak měla těžké najít si uplatnění.
Jenže podle předsedy senátu Jana Fifky byly nároky žalobkyň až moc vysoké. „Obě se tady domáhají toho, že jim kraj a ministerstvo nepomohlo. Udělali jsme dost velké dokazování, které ukázalo, že se jim všechny instituty snažily pomoc. Za to, že se nenašlo vhodné řešení, podle soudu není možné přiznat tak vysokou částku odškodného,“ řekl předseda.
Rozsudek je zatím nepravomocný, jelikož ani jedna ze stran nebyla přítomna jednání. Soud bude čekat na jejich rozhodnutí o případném podání odvolání.
