Bylo 1. května 1990, revoluční nadšení z většiny Hradečáků ještě nevyprchalo a na Velkém náměstí to opět vřelo. K lidem měl mluvit Jiří Sova, tehdy devětadvacetiletý manažer Občanského fóra, stále ještě čerstvého hnutí plného ideálů a nadšení. Všichni do jednoho věděli, že jen o několik stovek metrů dál zrovna slaví komunisté 1. máj. K lynči u letního kina bylo docela blízko.
„Když stojíte před takovou masou lidí, cítíte obrovskou energii davu, který zároveň čeká na to, co řeknete. V tu chvíli jsem měl pocit, že kdybych řekl ‚Hrr na ně!‘ ti lidé se zvednou a komunisty naházejí do Orlice,“ vzpomíná na události staré 28 let Jiří Sova, současný hradecký zastupitel (HDK).
Také Roman Zima si přesně pamatuje datum, které se mu při revoluci 1989 zapsalo do paměti. Popravdě, nemá to moc těžké, bylo to na Štědrý den. Tehdejšímu studentovi třetího ročníku pedagogické fakulty a jednomu z hlavních organizátorů studentských akcí bylo dvaadvacet let. Když se rozhodl strávit Vánoce ve štábu na kolejích Na Kotli, doma v Praze si to zavařil.
„Sedělo nás tam večer kolem deseti lidí, kteří stejně jako já odmítli jet domů. A najednou se začali scházet lidé, kteří nám přinesli salát, cukroví anebo si jen chtěli popovídat. Tehdy jsem věděl, že to, co děláme, má cenu,“ říká dnes padesátiletý Zima, kterého živí obchodování s realitami.
Jeden manažer Občanského fóra a jeden ze studentských vůdců, byť on sám se do té role pasuje jen nerad. Nezdá se to, ale v listopadu 89 to byly dva rozdílné světy, přestože oběma šlo o stejný cíl.
„Studenti měli trochu jiné představy než my, tehdy už dospěláci. Byli radikálnější,“ popisuje Sova.
„Z nás studentů už v březnu 1990 zůstala aktivní jen hrstka, my ostatní jsme se začali vracet do reálného, i když mnohem uvolněnějšího života. Prostě už začínalo politikaření, hlídání si pozic a přesvědčování o své vlastní důležitosti. To nebylo nic pro mě,“ konstatuje Zima.
Střet s esenbákem bez obušku
Ale popořadě. Sám Roman Zima přiznává, že v pondělí 20. listopadu 1989 dopoledne stávku studentů pedagogické fakulty odmítl.
Nerad slýchám, že pro toto jsme klíči necinkali |
„Prostě jsem měl obavy, že mě vyhodí. Ale večer jsme šli do hospody Na Růžku, zpátky jsme se zastavili v divadle, dodali si odvahy, zapojili se a už jsme v tom jeli. Mělo to strašně rychlý spád, vzápětí jsme založili stávkový výbor, sháněli informace a zase je předávali dál. Byl to jeden z nejsilnějších životních zážitků,“ vypráví student.
V revolučních dnech měl potíže s uvědomělým příslušníkem SNB, jemuž se nelíbilo, když v Častolovicích vylepoval letáky na prodejnu potravin, a v Žamberku zase při mítinku narazil na skupinu žen, které studentům spílaly do povalečů a pobudů ničících to, co komunisté vybudovali.
Zasáhne proti nám armáda? Pojďme s nimi vyjednávat
Jiří Sova v listopadových dnech denně dojížděl z Hradce Králové do vysokomýtského Zdravotnického zásobovacího podniku. Také on potvrzuje, že středem hradecké revoluce bylo divadlo, tehdy ještě s poníženeckým přídomkem Vítězného února.
„Skoro každý večer jsem tam chodil, nasál rozumy, podíval se, co je nového, a pak jsem je tlumočil ve Vysokém Mýtě. S kamarády z Karosy jsme ustavili stávkový výbor a když vzniklo Občanské fórum, domluvil jsem se s chápavým šéfem v práci, vzal si dovolenou, pak neplacené volno a začal se naplno věnovat Občanskému fóru,“ popisuje Sova své politické začátky.
Režim sice mlel z posledního, ale ani hradeckému Občanskému fóru se nevyhnuly pokusy infiltrovat se do něho a dál mu škodit. A přestože nadšení překonávalo všechen strach ze zásahu zaslepených milicionářů nebo vyděšené SNB, existovaly i obavy z ozbrojené odplaty.
„Však jsme také byli na jednání armádního velitelství na hradeckém letišti, abychom se ubezpečili, že armáda proti nám nezasáhne. Strach z policajtů byl zbytečný, protože oni tehdy měli dost práce s pálením archivů,“ usmívá se Sova.
Studenti do všeho šli po hlavě a bez rozmyslu. Například Roman Zima tehdejšímu šéfovi katedry veřejně vyjádřil nedůvěru, protože byl ve straně a studentům nechal zablokovat kopírky, aby nemohli šířit letáky.
„Přitom to byl erudovaný chlap, který nás něco naučil. O jeho velkorysosti jsem se přesvědčil dva roky poté, kdy jsem u něj dělal státnice. Mohl mi to kdykoli osolit, ale on to neudělal. Ne každý byl odsouzeníhodný,“ říká smířlivě Sova, jenž organizoval i dvě nyní už legendární studentské akce - lidský řetěz z Hradce do Pardubic a stavbu „zdi nářků“ z papírových krabic na tehdejším Gottwaldově náměstí.
Lidé na hradeckém Gottwaldově náměstí stavějí hladovou zeď z krabic (listopad 1989).
Hladová zeď z krabic v Hradci Králové v listopadu 1989.
„Zrodilo se to spíš živelně. Vzpomínám si, že byl velký problém v prosinci a v takovém mrazu krabice poslepovat k sobě, aby se to nezhroutilo. Při pochodu jsem kolem lidí držících se za ruce jezdil sanitkou a spolu s ostatními je z otevřeného kufru dirigoval a dodával odvahu, hlavně ať nezmrznou,“ vzpomíná Zima.
Dnes už je nepředstavitelné, jak jsme to mohli dokázat
Kromě vyprávění o zabránění lynče komunistů přidává Sova další revoluční příběh. Bylo to v únoru 1990, tehdejší mozek hradeckého Občanského fóra Oldřich Kužílek, jenž už poslancoval ve federálním parlamentu, měl mít hlavní slovo na obrovském mítinku u morového sloupu na Velkém náměstí.
„Dojel na poslední chvíli, poprosil mě, jestli můžu jít s ním na pódium, abych mu napovídal, a já mu sedl na lep. On totiž jen pozdravil, řekl, že nezná přesné osnovy, programem je proto provede Jirka Sova a odešel,“ směje se současný zastupitel.
Po těchto slovech se však zarazí, jako by si až po letech vzpomněl na pointu: „Víte, co se mi zdá, když se na revoluci dívám s odstupem osmadvaceti let? Je pro mě naprosto nepředstavitelné, jak jsme to bez mobilů, e-mailů a počítačů vůbec dokázali dát dohromady a jak to v podstatě pak běželo docela samo.“
Zima to nezávisle potvrdil a připomněl, že na vše důležité musely stačit jen dva neustále zavařené telefonní automaty na vysokoškolských kolejích Na Kotli. Přestože o vstup do politiky nikdy nestál a neusiloval, sledovat ji nepřestal, a tak ví, kdo mu tam chybí: „Není tam nikdo, kdo by lidem připomínal, že není důvod být nespokojený. A že nemá cenu moc se babrat například v tom, že se tu devět stran hádá o moc.“
