Kolem čtvrté hodiny odpoledne slyšeli pracovníci truhlářské dílny v přízemí budovy ohromnou ránu. Vyběhli na dvůr, ale rachot sypajícího se skla přisuzovali popelářům odvážejícím odpad. Až večer o půl desáté, kdy Eduard Pařízek přijel z Prahy a chtěl v expozici na půdě bývalé truhlárny svého dědy dolaďovat poslední detaily, odhalil příčinu záhadného hluku.
Když otevřel dveře, uviděl před sebou změť skla, dřevotřísky a poškozených kovových modelů. A viník? Pravděpodobně zemětřesení.
„Postižená byla největší vitrína s více než pětistovkou autíček, na zemi byly i další tři skříně. Celkem asi 1 200 modelů v měřítku 1:64. Bylo tam hodně policejních vozů. To byla tragédie – ulámané majáčky, anténky, skleněné střepy poškodily laky,“ popsal spoušť Eduard Pařízek.
Nejdříve to vypadalo, že jsou zničené dvě třetiny modelů, nakonec se ale ukázalo, že je poškozená asi čtvrtina. „Kdyby spadla vitrína s modely v měřítku 1:43, byly by následky horší,“ přemýšlí sběratel. Auta nejvíce poškodilo sklo nebo vitríny, které na ně spadly. Většinu dílů se však podařilo najít a později slepit.
Hned po neštěstí se majiteli sbírky ozvali kamarádi s nabídkou pomoci. Na sociálních sítích dokonce zcela neznámí lidé navrhovali, že uspořádají sbírku. To však Eduard Pařízek odmítl. Poškozené modely odvezl do Prahy, kde se s přáteli pustil do oprav.
„Jeden kamarád má rodinný dům v Košířích, takže nám poskytl prostory. Jednou týdně jsme se tam scházeli a opravovali. Kluci si některé modely vzali domů na obarvování. To byla největší pomoc. Sám bych to nedokázal opravit ani do penze a pořizovat nové modely, to si ani nedovedu představit. Před dvaceti lety stál jeden kolem pěti dolarů, dnes vyjde kus na 20 až 30,“ líčí muž, který se v civilním životě věnuje stavařině.
V e-mailu přátelům s nadsázkou napsal, že v Týništi bylo zemětřesení. Ze záznamu seismologické stanice Dobruška-Polom či stanice v Králíkách ale jasně vyplývá, že k otřesům skutečně došlo.
Paradoxní je, že právě v osudný pátek 28. června v expozici pracovali truhláři, kteří pod těžké vitríny instalovali nosné lišty, aby skříně dodatečně zajistili proti pádu. Stihli je však namontovat jen pod několik vitrín.
„Kdyby se to dodělalo, třeba by to vydrželo. Chyběly dva dny,“ posteskl si Pařízek. Dnes už jsou podpěry i pod dalšími vitrínami a ty rozbité čekají na opětovnou instalaci. Většina modelů je opravena. Zbývají jen ty, které mají poškozené laky v různých barvách.
„Opravili jsme všechny černé a bílé laky. Teď budeme zvažovat, jestli se vůbec vyplatí kvůli pár šrámům shánět barvy v dalších odstínech. Některé modely budu muset znovu koupit,“ přemítá devětapadesátiletý Eduard Pařízek.
Ameriky padesátých let jsou jako obrazy
Právě barevná auta sběrateli kdysi učarovala. Zaměřuje se hlavně na americké vozy z padesátých let, které vynikaly vícebarevnými kombinacemi. Označuje je za umělecká díla. V jeho sbírce jsou tak modely od prvních automobilů do osmdesátých let.
„Zajímá mě vývoj automobilismu dokladovaný v těch modelech. Je mi jedno, kdo model vyrobil. Zajímá mě, jak se vůz vyvíjel. Americká auta se třeba měnila každý rok. Od nového tisíciletí už jsou auta taková jednotvárná, už to není tak zajímavé,“ vysvětluje.
Prvních pět modelů našel Eduard Pařízek pod stromečkem v roce 1966, když chodil do první třídy. Od té doby autíčka sbírá. Nejprve se zaměřoval na menší modely 1:64, ale zhruba před 20 lety začal sbírat i větší auta v měřítku 1:43, která mají propracovanější detaily.
Protože většinu sbírky tvoří modely amerických automobilek, často je nakupoval přes internet. Velikost sbírky zatím jen odhaduje. Přesný počet ukáže až databáze, kterou kvůli katalogu pro muzeum sestavují jeho synové. Sám odhaduje počet menších modelů na 2,5 tisíce a větších na 3,5 tisíce kusů.
Kromě osobních aut sestavil sbírku policejních vozů ze 49 amerických států, kolekci amerických hasičských aut i několika nákladních vozů z bývalého východního bloku. Pozorný návštěvník si všimne i několika vozů s figurkami. Třeba mercedesu s Adolfem Hitlerem, lancie s Benitem Mussolinim, jaguáru s Jamesem Bondem, limuzíny Johna F. Kennedyho nebo buicku s výjevem z oscarového filmu Rain Man.
„Sbírce jsem obětoval hodně času a financí. Speciálně za poslední dva roky, kdy jsem tady trávil víkendy, zatímco rodina byla v Praze,“ přiznává sběratel.
Krabice s modely vozil z Prahy, od tchyně nebo od rodičů. Loni v červenci dokonce skončil v zaměstnání, aby mohl muzeum čtyři měsíce připravovat. V listopadu ho poprvé ukázal přátelům. Na dokončení však měl kvůli shánění nové práce opět pouze víkendy. Hotovo mělo být na začátku prázdnin.
„Vzala jsem si ho už s první sbírkou modelů. Ta byla přede mnou, já byla až po autíčkách. Každý má něco, on má prostě tuhle vášeň, to je jeho třetí dítě,“ říká smířeně Pavla Pařízková, která je manželovi v budování muzea oporou.
Až půjdou do penze, chtějí se z Prahy přestěhovat do Týniště a o muzeum dál pečovat. Opravenou expozici chtějí otevřít v září.
