Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Potok vyrval v Krkonoších zemi, ve vylidněném Klínovém dole čaruje dodnes

Seriál   15:58aktualizováno  15:58
Klínový důl je srovnatelný se známějším Údolím Bílého Labe a přesto leží stranou zájmu většiny turistů v Krkonoších. Lesy jsou tam protkané prastarými kamennými chodníky, po kterých se vydávají už jen znalci hor. Klínový důl přibližuje další díl seriálu o více i méně známých krkonošských údolích.

Horský chodník se vine na dně soutěsky podél Klínového potoka, místy je pod sněhem. I když ho horalé vybudovali už před staletími, chodník z kamenů je přesto pevný jako skála. Tvoří páteř Klínového dolu.

Ještě před sto lety se z okolních enkláv horských bud - ať z Friesových nebo Lahrových - právě tady sbíhaly menší stezky. Po nich scházeli horalé, aby pokračovali do Vrchlabí za prací.

„Ještě před koncem druhé světové války to tady tak opuštěné nebylo,“ začíná devětadvacetiletá vrchlabská rodačka Jana Tesařová, která pracuje na Správě Krkonošského národního parku (KRNAP) a chodí sem od dětství.

Krkonošská údolí

„Na Klínových boudách, kam dnes dojdeme, žilo na počátku 20. století okolo stovky lidí - dnes nepředstavitelné. Trvale tam žije, tuším, jedna rodina. V celém údolí pak jen chalupáři,“ říká.

Vymezení Klínového dolu může být problém. Z geografického hlediska začíná už v Dolním Dvoře na soutoku Klínového a Kotelského potoka, kde tok mění jméno na Malé Labe. V tomto případě by měřil téměř deset kilometrů.

Na mapách je ale tímto názvem označená jen část údolí Klínového potoka, která se táhne zhruba severovýchodním směrem od osady Rybniční domky v délce pěti kilometrů až ke Klínovým boudám. Tato část údolí, jehož součástí jsou tradiční enklávy horských bud - Klínové boudy, Přední a Zadní Šerlán a Rybniční domky, je ale nejzajímavější, a proto o ní bude řeč.

Horalé s lucernami připomínali bájné skřítky

„Existují svědectví lidí, kteří ještě po válce vzpomínali, jak velkolepá podívaná to byla, když před rozbřeskem Klínovým dolem táhli horalé do práce do Vrchlabí. Po pěšinách scházeli v řadě za sebou s lucernami na tento chodník, jako nějací bájní skřítci. Prý to připomínalo lampionový průvod,“ překřikuje Jana Tesařová rozbouřený potok. Jsme na dně údolí a přesto v nadmořské výšce 870 metrů nad mořem.

Klínové boudy vznikly v 16. století v souvislosti s těžbou železné rudy ve Svatém Petru v Špindlerově Mlýně. Rudu přenášeli nosiči na zádech do panských hutí v Dolním Dvoře. Ze Svatého Petra stoupali nahoru úbočím Stohu a svého nejvyššího bodu dosáhli právě v místě, kde později vyrostla Klínová bouda.

„Když v 17. století utichla těžba ve Špindlu, na Klínovkách přešli na chov dobytka a zpracování mléčných produktů. Obživa byla nesnadná, proto od časného rána muži chodili na dvanáctihodinové směny do tehdy průmyslového Vrchlabí. Ženy se staraly o hospodářství. Dolu jim to šlo samo, ale nahoru, když se vraceli ze šichty, jim to trvalo tři i více hodin,“ pokračuje Tesařová.

Klínový důl „klame tělem“. Sice není problém ho v mapách najít, ale nelze se v nich dočíst, čím je tak přitažlivý. Přitom by se dal přirovnat k Údolí Bílého Labe nad Špindlerovým Mlýnem. Klínový potok tady na horním toku je také pořádně prudký.

„Klínový důl je přírodní úkaz, kde i v sezoně je klid. Příroda vás na každém kroku překvapuje. Před imisní kalamitou v 80. a v 90. letech byl tady nefalšovaný krkonošský prales,“ upozorňuje průvodkyně na mohutný suchý smrk s hlubokými dírami ve kmeni.

Dnes jsou lesy v údolí opět v dobré kondici a hojně v nich žije třeba vzácný pták s typickou červenou temenní skvrnou - datel černý, kterých je v Krkonoších odhadem na 130 jedinců. Hnízda si dlabe hlavně v suchých stromech.

Potok „vysoustružil“ do kamenů obří hrnce

Klínový potok je na horním toku pozoruhodný vodopády a přímo v řečišti záhadnými jamkami, takzvanými obřími hrnci.

„Je to nejmenší krkonošský tok, který modeluje evorzní útvary (vznikají vířivou činností proudící vody) na krystalickém podloží. Znamená to, že je tak spádný a má takovou sílu, že dokáže vymodelovat v kamenech obří hrnce,“ ukazuje Jana Tesařová na jeden, který je tak pravidelný, jakoby ho někdo vysoustružil. Na pěti kilometrech toku potoka jich je 87.

Na Klínových boudách hned u cesty, která vede od Strážného, zaujme stavení se...

Na Klínových boudách hned u cesty, která vede od Strážného, zaujme stavení se žlutou střechou. Je vidět zdaleka.

„Hrnec vzniká tak, že voda unáší drobné kamínky, ty se zachytí ve skalní prohlubni, které silou proudu rotují, omílají skálu, a tak vytvářejí prohlubně. Koncentrace obřích hrnců dělá z Klínového potoka pozoruhodný tok,“ ukazuje do peřejí.

Klínový důl nevytvořil ledovec, ale právě tento dravý proud. Údolí zasahuje z větší části do třetí a druhé zóny KRNAP, proto je bez problému přístupný, přestože tudy nevede žádná turistická stezka.

Drúza ledových krystalů připomíná fantastickou rostlinu. Jde však o takzvaný zemní nebo jinak také jehlový led, který vzniká hlavně v předjaří, když za mrazivých nocí z půdy nasáklé vodou vzlíná vlhkost. Tento jev je typický pro volná prostranství v arktické tundře. Tady jsme ale na zapomenuté horské stezce a jehlový led, který vidím, je na sněhu v nadmořské výšce kolem 1100 metrů nad mořem.

„Při vzlínání vody se tvoří ledové krystaly, které mají tvar úzkých stébel a jehel. Zajímavostí je i to, že se tímto mechanismem přemisťuje zemina. Úlomky hlíny či drobné kamínky jsou zvednuty jehlovitým ledem, který se často pak pod vlastní vahou a vlivem tání ohýbá a úlomky se posunují ve směru sklonu. Je to silný geologický transportní proces,“ vysvětluje průvodkyně parku jen pár výškových metrů od hranice krkonošské arkto-alpínské tundry, která nemá ve střední Evropě obdoby.

Klínové boudy jsou jiný svět

Vystoupat ze dna údolí na čtyřicetihektarovou luční enklávu Klínové boudy s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1150 metrů dá zabrat. Je to jiný svět.

Klínové boudy už nejsou stísněné v úzkém údolí pod námi, ale rozevřené do kraje. Také proto zaujme první bouda u cesty, která má žlutou střechu.

Fotogalerie

„Je to dílo místního budaře, který řešil potřebu natřít poplechovanou střechu, dostal se levně k většímu množství žluté barvy od bývalých pošt a využil toho. Dříve byly totiž poštovní schránky žluté. Každopádně už nějakých dvacet třicet let je to dokonalý orientační bod této části Krkonoš. Třeba z Předního Žalého je skvěle vidět,“ říká Tesařová.

Většina bud tady patří chalupářům. Výjimkou jsou Varclovi.

„V prosinci se sem přistěhoval soused a každým dnem by měl přivézt i rodinu. Takže na Klínovkách budeme už dvě rodiny,“ říká Ladislav Varcl, který tu žije pětadvacet let.

„Boudu mám po svém tátovi a babičce. Vždy to byl rodinný dům určený k hospodaření. Hospodářství nás živí,“ říká horal, kterého lze potkat také s koňmi při práci v lese.

Jak Klínovky přišly ke svému názvu, se neví. Jedna teorie odvozuje název od klínů, které si kovkopové nosili na rozrážení rudy.

„Tomu, ale moc nevěřím. Kdo by po horách vláčel těžké železné klíny! Přikláním se spíše k teorii, že název mají od tvaru závěru údolí, který připomíná klín,“ ukazuje starousedlík mezi Zadní Planinu a Světlý vrch.

Klínové Boudy byly v minulosti poměrně izolované a tvořily svět sám pro sebe. Na přelomu 19. a 20. století si místní založili dokonce svůj lyžařský spolek Rübezahl, měli i školu, a to v dnešní Kantorské boudě.

Také na Klínovkách se pod vlivem rozmachu turistiky na konci 19. století několik bud přeměnilo v horské ubytovací hostince. Hermann Buchberger s manželkou Wilhelminou na konci 19. století vlastnili dvě nejvýše položené chalupy u turistické cesty a ta horní vešla později ve známost jako Klínová bouda. Třikrát vyhořela, poprvé v roce 1912.

„Herrmann Buchberger ji ihned vystavěl znovu, o rok později ji ale prodal třem bratrům Bönschovým. Její konečná podoba vznikla mezi lety 1920 a 1940,“ uvádí v knize Historie krkonošských bud Martin Bartoš.

Majitele boudy Johanna Brauna na konci druhé světové války přímo před domem zastřelili za nedovolené držení zbraně bez jakéhokoli soudu čeští „partyzáni“.

V roce 1963 přešla Klínovka do vlastnictví státního podniku Interhotely Krkonoše a 22. února 1970 po výbuchu dieselového agregátu uvnitř boudy a následném požáru zanikla.

Zvonička oznamovala požáry

Asi nejpozoruhodnější boudou v enklávě je Zvonička - horský dům, ke kterému je přilepena zvonice. Je to jediné podobné stavení na Klínovkách.

„Věžička se zvonem vznikla v souvislosti s ohňovým patentem Marie Terezie, kdy se osvícená panovnice snažila bojovat proti požárům dřevěných staveb, kterých byla v Krkonoších většina. Zvon se rozezníval například při živelních pohromách nebo když někde zahořela chalupa. Sousedé se seběhli a přidali ruku k dílu, na horách byla sousedská výpomoc otázkou bytí či nebytí. Takových zvonic a zvoniček bylo po Krkonoších v minulosti více. Není to tedy jen nějaká dekorace, jak si někteří mohou myslet. Je to vlastně takový primitivní prostředek předmobilní komunikace,“ usmívá se Jana Tesařová.

Z Klínových Bud vede po pravé zalesněné straně údolí traversem sotva znatelný štětovaný chodník.

„Podobných cest pečlivě vyskládaných z kamenů je v této oblasti několik. Pravděpodobně si je postavili sami budaři pro snadnější pohyb horským terénem. Mohou být staré i přes tři sta let. Chodníky skládali z kamenů na sucho metodou štětování, kterou my dnes znovu známe a používáme. Kameny se skládají po spádnici a nastojato, aby po nich voda snáze stekla. Proto jsou neuvěřitelně trvanlivé a slouží dodnes. Horalé si dali tu práci, aby si usnadnili pohyb horami. Výstavba takového chodníku jim mohla zabrat celý rok a podíleli se na ní muži z celého údolí,“ vysvětluje Jana Tesařová.

Hnědé a Hranostají skály se tyčí nad Klínovým potokem kousek od Rybničních domků, kde začíná civilizace. Je to jeden z mála lezeckých terénů na území parku, který je volně přístupný.

„Není to nic technicky náročného, jde spíše o tréninkovou skálu, ale s ohledem na to, že Krkonoše nejsou velehory se skalními stěnami, tak pro místní lezce jsou velmi důležité. Většina na nich začínala. Jen je škoda, že hodně lidí zná z Klínového dolu jen tuto lokalitu,“ dodává mluvčí KRNAP Radek Drahný.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Haly společnosti CTP ve Svinarech u Hradce Králové (24.7.2017)
Spor o načerno postavené haly u Hradce usnul, legalizace ohrožuje obchvat

Minimálně do konce roku usne spor Hradce Králové se společností CTP, která před třemi lety na okraji města načerno rozestavěla skladovací haly. Hlavní roli v...  celý článek

Herbert Pavelka a Josef Poláček (vpravo), dva hlavní obžalovaní z desítek...
Za sérii krádeží dostal muž šest let, další dva obžalovaní vězení unikli

Hradecký krajský soud poslal na šest let do vězení Herberta Pavelku. Ten podle obžaloby vedl čtyřčlenný gang, který má na svědomí desítky krádeží ve firmách i...  celý článek

Samice nosorožce Eliška (23.6.2016).
V Tanzanii uhynula Eliška, samice vzácného nosorožce ze Dvora Králové

V národním parku Mkomazi v Tanzanii uhynula samice vzácného nosorožce dvourohého Eliška, kterou tam loni poslala ZOO Dvůr Králové nad Labem. Zranil ji jiný...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Tyhle maminky na eMimino.cz jsou na tom stejně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.