Přestože se skutečný význam Slezské cesty někdy přeceňuje, jedno jí upřít nelze. Patří mezi vůbec nejstarší horské stezky, kudy už před stovkami let putovali obchodníci a podél níž se usazovaly významné dřevařské rody.
Její méně známá část v oblasti Lahrových bud a Rennerovek si stále zachovává atmosféru starých Krkonoš.
Začíná už v Hořejším Vrchlabí nedaleko za odbočkou na Strážné, odkud vede po staré kamenné cestě a pokračuje k vápencovému lomu, kde se těžilo od 18. století do 70. let 20. století. Odsud stoupá deset kilometrů k hranicím s Polskem.
Kdo v první polovině trasy čeká dechberoucí výhledy nebo významné přírodní památky, bude zklamán. Slezská cesta je důležitá svým významem a historií.
„Je to jedna z prvních cest, kterou v Krkonoších máme doloženou. Lze ji vnímat jako jeden z prvních záchytných bodů pohybu člověka v srdci hor,“ upozorňuje historik Jiří Louda z Krkonošského muzea ve Vrchlabí. Podrobně ji popisuje už Hüttelova mapa, nejstarší obrazová mapa hor z poslední čtvrtiny 16. století.
Zatímco nad Hříběcí boudou, kde na konci 40. let pobýval král komiků Vlasta Burian, rozkvétají na loukách sasanky a petrklíče, v hustém smrkovém lese, který cesta protíná, ještě na konci dubna leží ostrůvky sněhu. V prudkém kopci výškové metry rychle přibývají. Sklon poleví až na enklávě Lahrovy boudy, cestu lemuje tyčové značení a otevírají se výhledy na Černou horu.
Přestože dole v údolí teploty atakují dvacítku, tady i na přelomu dubna a května stále jezdí pásová vozidla a vykračují si tudy turisté na sněžnicích.
Enklávy osídlili dřevaři
Při pohledu na zdejší louky málokoho napadne, že před stovkami let tu rostl téměř neprostupný les. První osadníci se podél stezky usídlili před čtyřmi stovkami let, enklávy nesou názvy známých dřevařských rodů: Lahrovy boudy, Přední a Zadní Rennerovky.
„Nemáme žádné doklady, kdy přesně byly enklávy založeny. Zřejmě vznikly živelně, původně zde žili dřevaři, na vykácených loukách začali chovat dobytek a tím zabránili tomu, aby se tam les vrátil. S velkou pravděpodobností zde lidé bydleli už na konci třicetileté války,“ tvrdí Jiří Louda.
Rennerovky v nadmořské výšce kolem 1 200 metrů zůstávají i na jaře pokryté silnou vrstvou sněhu a turisté na běžkách nejsou v závěru dubna ničím výjimečným. Právě tady je dodnes nejvíc cítit atmosféra starých Krkonoš. Kromě několika horských bud tu není mnoho zastávek pro turisty a chybí velké moderní hotely.
Idyla končí u Chalupy Na Rozcestí, rušné křižovatce turistických stezek, kde se potkávají výletníci z několika směrů a většina z nich pokračuje po notoricky známém úseku Slezské cesty na Výrovku a Luční boudu.
Přestože v poslední letech podle provozovatele chalupy Zdeňka Nikla počet turistů v této části Krkonoš narůstá, výletníci přicházející na křižovatku stezek od Strážného jsou stále ve výrazné menšině.
„Z této strany k nám nechodí zdaleka tolik lidí jako od Luční boudy a Výrovky. Kdo přijde ve směru od Sněžky, většinou pokračuje do Pece nebo do Špindlerova Mlýna. Vysvětluju si to tím, že tato střediska pojmou největší část vícedenních turistů,“ poznamenává boudař, jenž bufet provozuje deset let.
I když je Slezská cesta známá hlavně jako přeshraniční obchodní trasa, podle historika Jiřího Loudy neměla zdaleka takový význam, jaký se jí velmi často přisuzuje: „Z hlediska zahraničního obchodu je naprosto nepodstatná. Zaměňuje se s dálkovou obchodní cestou do Slezska, která vedla přes Náchod. Tehdejší význam krkonošské Slezské cesty bych přirovnal k dnešnímu přechodu v Harrachově nebo na Pomezních boudách. Určitě to byla cesta, po kterém lidé chodili přes hory, ale sloužila pouze k drobnému obchodu. Byla to zkratka pro obyvatele Podkrkonoší, jak se co nejrychleji dostat na druhou stranu hor. Troufám si tvrdit, že například z Jičína do Vratislavy by nikdo po této stezce nevyrazil.“
Místy hodně příkrá trasa umožňovala přechod pouze pro pěší, těžké vozy by tudy neprojely. Mnohem pohodlnější a frekventovanější byla přeshraniční cesta přes Libavské sedlo a Královec, zásadní spojnicí s Kladskem představovala stezka přes průsmyk Branka na Náchodsku. Že význam krkonošské Slezské cesty nebyl příliš velký, dokládá podle historika také skutečnost, že podél ní nevzniklo žádné velké sídlo. Důležité obchodní trasy přitom většinou znamenaly impulz pro založení hradiště a později města.
Krkonošské boudyseriál iDNES.cz |
„Kolem Slezské cesty žádný hrad není, Vrchlabí bylo v té době malou vesnicí. Kolonizace podél cesty do hor nepokračovala,“ poznamenává Louda.
Že se do širšího povědomí dostala jako obchodnická trasa, k tomu přispělo i její vyobrazení s mužem jedoucím na koni s bagáží na Hüttelově mapě.
Zatímco nejznámější krkonošské boudy na trase jsou poměrně mladé, Výrovka vznikla v 18. století, Chalupa Na Rozcestí teprve v roce 1934, Luční bouda podle všeho byla pro obchodníky putující do Slezska důležitým bodem. Její počátky sahají už do první poloviny 17. století.
Kamenný chodník vydrží desítky let
Pro úsek Slezské cesty od Luční boudy směrem do Polska k rozcestí Równia pod Śnieżką se používá označení Jantarová cesta, odkazuje k další starobylé obchodní trase spojující pobřeží Baltu a Středozemního moře. Název dostala v roce 1997, kdy byla otevřena jako hraniční přechod pro pěší.
Nedlouhá stezka se v roce 2012 dočkala rekonstrukce, je ukázkou tradiční a osvědčené metody štětování. Ta spočívá v kladení kamenů nastojato těsně vedle sebe. S prastarou technikou horalé pracují už po staletí, do Krkonoš ji pravděpodobně přinesli alpští dřevaři v 16. století.
Renesanci zažila na začátku 90. let minulého století, od té doby po celém národním parku vznikly kilometry kamenných chodníků.
„Tato metoda má uplatnění na cestách, kam se nemůže dát navezený materiál a je nutné pracovat s místním kamenem, i na místech, kde je exponovaný terén, například prudký svah. Pokud by tam byla štěrková cesta, každý přívalový déšť ji okamžitě rozebere. Štětováním opravujeme také cesty, kde je velký pohyb turistů. Když zde mají takto pohodlný chodník, drží se na něm a nevyšlapávají cestu kolem,“ vysvětluje Radek Drahný ze Správy Krkonošského národního parku.
Kamenné chodníky jsou extrémně odolné, vydrží až desítky let. „Dodnes jsou v Krkonoších původní chodníky, které postavili sudetští Němci před sto lety,“ dodává.
