Dubnové rozhodnutí hradeckého odvolacího soudu bylo pravomocné a dovolání je tak jediným opravným prostředkem. Dědička původních majitelů Kristina Colloredo-Mansfeldová už tehdy avizovala, že se na Nejvyšší soud obrátí.
„Nekončí to, budeme pokračovat až do konce. Rozumím tomu, vidí to jinak. Pro mě je to jasná věc, zámek je náš. Budeme i nadále čekat,“ řekla po vynesení rozsudku v dubnu Kristina Colloredo-Mansfeldová (o rozsudku čtěte více zde).
Dovolání se podává k soudu první instance, kterým je v tomto případě Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou. Ten jej obdržel 16. července a nyní ho musí spolu se spisem předat Nejvyššímu soudu do Brna.
Spor o vlastnictví zámku trvá s několika zvraty od roku 1991. Soudy nejprve zámek vrátily dědicům, poté ho opět přiřkly státu. Zatím poslední zvrat nastal v roce 2014, když Ústavní soud vrátil kauzu na začátek. Klíčový spor se vede o to, zda nacisté za druhé světové války zkonfiskovaly majetek z rasových důvodů (o výpovědi historika jsme psali zde).
„Uvědomujeme si, že se tu stala křivda a to dokonce dvojnásobná, ale jsme vázáni zákonem a nálezy Ústavního soudu. Proto jsme dospěli k tomuto závěru. Rasový důvod konfiskace nebyl naplněn,“ uvedla v dubnu předsedkyně senátu hradeckého krajského soudu Dana Mazáková.
Zámek Colloredo-Mansfeldům zkonfiskovali v roce 1942 nacisté, po roce 1945 připadl na základě dekretu prezidenta Beneše státu. Mansfeldové se po válce o majetek začali soudit, po nástupu komunistického režimu emigrovali do Rakouska.
Kristina Colloredo-Mansfeldová se zámku, budov a pozemků domáhá podle zákona o mimosoudních rehabilitacích od roku 1991. Vyplývá z něho, že oprávněnou osobou je i ten, kdo měl nárok na majetek podle Benešova dekretu číslo 5 z roku 1945, zneplatňujícího některé majetkové úkony z doby okupace. Muselo jít tedy o majetek zabavený z důvodu rasové perzekuce, který stát po únoru 1948 nevyrovnal.
