Fandy stoletých hospod určitě potěší, když zjistí, že při vstupu do starého šenku uzří nad původním vchodem a starobylými dveřmi reliéfní nápis vytesaný do kamene, který zní "Stará hospoda." Právě to poutník může zažít u nenápadné hospody v Českém Meziříčí u Opočna, odedávna přezdívané Na Staré.
A kdo z vyznavačů starých šenků do této hospody vstoupí, čeká ho po otevření dveří do výčepu možná zalapání po dechu. Stará hospoda má totiž pěkně čerstvě vybarvené původní, takzvané pruské klenby, které uprostřed místnosti měřící přesně jeden ar podpírá mohutný sloup. Takový skvost má málokterý lokál v kraji.
Sloup by mohl vyprávět, jak se kolem něho v minulém i tom předminulém století při každém posvícení tancovalo. A vlastně pořád tancuje. "Dokonce si občas někdo zatančí s tím sloupem. Ale když se tady scházeli myslivci po honu, přitahoval ten sloup hlavně jejich psy," směje se majitel hospody Václav Havlík. Upozorňuje ale, že šéfovou šenku je hlavně jeho žena Helena.
Dřevěná hospoda vyhořela, kamenná stojí díky cukrovaru
A tak se ponořme napříč stoletími do historie této hospody. Je už to několik století. Často přejmenovávaná obec se zrovna tehdy nazývala Mezříče a byla součástí panství hraběte Rudolfa Colloredo z Wallsee. Psal se rok 1651.
Právě v tomto roce, jednatřicet let od bitvy na Bílé hoře. postavil rychtář Matěj Fridrich blízko tehdejších dvou brodů přes řeku Dědinu hospodu, tehdy ještě dřevěnou. Hospoda byla součástí jeho selské usedlosti. V roce 1653 měl podle archivů už další majitel hospody čtyři volské a koňské potahy, šest krav, tři jalovice, dvaadvacet ovcí a devět kusů svinského dobytka.
To už jeho hospoda dobře sloužila formanům k odpočinku na cestě k Opočnu či z něj na Jaroměř. Na dlouhou dobu více jak sto šedesáti let ji pak vlastnil rod Němečků, počínaje roku 1684 rychtářem Mikulášem a konče 1848 Václavem Němečkem.
Archivy uvádějí, že například děd posledního majitele Václav Němeček v roce 1773 musel jako hostinský odebírat z panského pivovaru pivo a platit daně. Za to mu však vrchnost prominula 2 dny roboty, na kterou musel dávat svá tažná zvířata, a dva dny ruční práce.
V revolučním roce 1848 měl hospodu Josef Kašpar a v roce 1866 ji získal Jan Hofman. O dva roky později dřevěná hospoda vyhořela spolu s dalšími šesti domy. Obecní kronikář Karel Dvořák, který žil v letech 1874-1952, zanechal v kronice zajímavý zápis o možné příčině tohoto požáru.
Markytán, jehož místní okradli,zřejmě zapálil sedm domů ve vsi
Oheň tehdy vyšel z formanky u Staré hospody, což byla velká kůlna s doškovou střechou a stála před hospodou. Krátce před vypuknutím ohně jela kolem bryčka s cizinci, od nichž mýtný vybral mýto. "V malé chvíli nato oheň vyšel," píše kronikář a nabízí i vysvětlení požáru.
Dva roky před požárem, za prusko-rakouské války v roce 1866 zajali v Meziříčí markytána, což bývala civilní osoba prodávající v žoldnéřských armádách potraviny. Markytána i s celým koňským povozem potravin pak hlídali přes noc ve staré hospodě, ale strážci do rána celý náklad rozkradli.
Ráno vezli markytána do pevnosti do Josefova. Tam ho strážci pustili, ale povoz musel zůstat za branou. "Ti, co s povozem jeli, ho pak i s koňmi prodali komusi z Bohuslavic," zapsal kronikář.
Druhý den přijelo do Meziříčí vojsko s důstojníkem a hledali ty, kteří vezli markytána do Josefova. Neuspěli - prý to byl cizí člověk. Důstojník zuřil a seřval představenstvo. Ale nic nevypátral. Markytán však přísahal pomstu a proto se soudilo, že právě markytán s přáteli požár o dva roky později založil.
A kdo byl hlavním strůjcem krádeže? Bylo to prý veřejným tajemstvím. Zámožný a podnikavý občan, který byl v letech 1883 až 1885 dokonce starostou obce. V jeho rodině se po mnoho let tradovaly podrobnosti o velké krádeži. A další starosta, který byl i majitelem Staré hospody, se zase nakonec postaral o tom, aby veškeré podrobnosti o velkém požáru v obci zmizely...
Majitel vyhořelé hospody Jan Hofman pak postavil hospodu novou, kamennou. Opět formanskou, s průjezdem, který je už ale dnes zazděný. Jen kvůli finančně zatěžující stavbě hostince prodal Jan Hofman třicet korců pozemků za celkem 17 250 zlatých.
Prodej půdy mu tehdy ale neposloužil jen jako peníze na dostavění hostince, ale pomáhá vlastně hospodě až dodnes. Současný majitel totiž každý rok při cukrové kampani vyvařuje pro ty, kteří od září do konce roku vozí do místního cukrovaru řepu a v cukrovaru provozuje také kantýnu.
Dlužící vypitěnko zdolal přes noc soudek čisté
A cukrovar také umožnil hospodě prodávat vlastní tvrdý alkohol. "Byla to šťáva z cukru, takzvaná kléra. Tu kvasili nebo přidávali do lihu. Pak to různě barvili. Hodně se to tady prý kdysi pilo," říká Václav Havlík.
Na počátku minulého století byla hospoda tou, kterou navštěvovala tehdejší střední třída. Prostě hospoda na úrovni. Pan řídící, místní krejčí. Měli stůl, kde nesměl sedět nikdo jiný. Také dnes mají štamgasti hostince svůj stůl, na který rádi se smíchem postaví umně vyřezanou dřevěnou cedulku "U rejpalů".
Ale v třicátých letech minulého století, především v době hospodářské krize, zažila hospoda i řadu těch, kteří přišli o práci. "Támhle, kde je kovomat, býval konzum. Říkalo se tomu hladový roh. Tam chlapi, kteří neměli práci, čekali, až se otevře hospoda. A v šenku propíjeli podporu," říká pamětník.
Hospoda zažila samozřejmě i řadu veselých příhod. Například otec jednoho místního zemědělce byl pěkný vypitěnko. Tedy hodně pil a taky občas dlužil. Jednou tady taky udělal dluh, museli to za něj zaplatit. Když přišel znovu, tak ho vyhodili z hospody. Ale on se schoval ve skladu, kde jsou dnes záchody. V noci se vrátil a ráno ho našli ležet pod soudkem s čistou. To se ještě točila ze soudku. On chrápal a co nevypil, vyteklo ven," vzpomíná letitý štamgast.
Pištěk, Vydra i Nedošínská tu hráli za války za mouku
Vzpomíná, že zavírací hodina tehdy v hospodě neexistovala. "Dokud byli hosté, bylo otevřeno. I ráno. Když sem ráno vozili v povozech kočí řepu do cukrovaru koňmi nebo kravami, byla tady fronta. Stávali tady a tak tady popíjeli," říká Josef Ježek.
Součástí hospody byla od počátku minulého století i zahrada s populárním kuželníkem a letošní divadlo v přírodě pódiem, kde hrávali ochotníci, ale i slavní herci. "Hrála tady Antonie Nedošínská, Václav Vydra, Jiří Dohnal, Theodor Pištěk. Za protektorátu hrávali i za mouku a potraviny, které v Praze nebyly," vzpomíná pamětník Josef Ježek, který do staré hospody chodí od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století.
K hospodě se před válkou opět dostali Němečkovi. Ovšem poslední majitel z rodu zemřel v roce 1942 v koncentračním táboře Osvětim. "Tehdy tady zavřeli hodně chlapů. Byli mezi nimi odbojáři ze Sokola, někteří poslouchali zahraniční rádio, někteří jen mastili karty v hospodě. Mezi nimi zavřelo gestapo i posledního hostinského Josefa Němečka z rodu Němečků. Už se nevrátil. Pak už hospodu dostali jiní. Ale shodou okolností se jmenovali taky Němečkovi," vzpomíná pamětník.
Strejci chodili na kulečník,mladí jen uctivě přihlíželi
Ostatně Němečky se to v Českém Meziříčí vždy hemžilo. Například pracovník obecního úřadu Vítězslav Němeček shromažďuje historii obce a do tohoto dílu poskytl několik historických fotografií. Sám rád vzpomíná, jak se na Staré hospodě každou neděli po mši v kostele scházívali svátečně oblečení sousedé.
"V oblecích, s klobouky a nezbytnými kapesními hodinkami ve vestičce. Vždy si dali pivko a řešili místní i celosvětovou problematiku. O nedělích bývala Stará hospoda zvláště uklizená, vyvětraná a od velkých litinových kamen uprostřed se linulo příjemné teplo," vzpomíná.
Chlapi často hráli kulečník. "Staří strejci měli ve stojanu na zdi svoje tága a kulečníkový stůl na Staré byl široko daleko nejlepší kvality. Také strejci hráli extratřídu. My mladí jsme o nedělích jenom přihlíželi a mohli hrát jen v týdnu," vzpomíná Vladislav Němeček a dodává, že hospodyně v šátcích zatím šly připravovat nedělní oběd. "Bylo to taková zažilá tradice, která dnes chybí. Obec totiž držela pohromadě a lidé měli k sobě blíž," povzdechne si pamětník.
Jedna tradice však zůstala. Sehnat řemeslníka nebo vyjednat sousedskou výpomoc nebyl na Staré vůbec žádný problém a není ani dnes.
"Na Staré se scházívali cukrovarníci, zemědělci, koňáci, zedníci. Vyhlášený byl kovář a podkovář Hubáček. To pokračuje i dnes především díky dnešní výborné kuchyni paní Havlíkové," říká Vladislav Němeček a dodává, že spousta řemeslníků projíždějících Českým Meziříčím zaparkuje právě na rynku a jde na polední oběd.
Stůl štamgastů ve Staré hospodě
Stůl štamgastů ve Staré hospodě
OHO - tajemná zkratka, již neumí nikdo rozluštit
V padesátých letech se stal hostinec státním majetkem v rámci znárodňování a pracovala v něm dlouho jako hostinská Jarmila Marlová. "To byla skvělá ženská a všechno zastala sama. Její manžel zemřel v pětapadesátém, ale už tehdy tady dělala dlouho sama. Běhala kolem pípy, kolem buřtů, sama si myla nádobí, a všechno stihla. A nezkazila žádnou legraci," vzpomíná dvaaosmdesátiletý Josef Ježek.
Na přelomu padesátých a šedesátých let získala stará hospoda novou přístavbu, která sloužila jako jídelna pro místní JZD. V roce 1977 přešla hospoda do majetku státního družstva Jednota.
Na Staré dodnes pořádají srazy absolventi místní školy. A pořád do ní chodí lidé hodně na obědy. Dodržuje se tu stále i posvícení, kdy je na jídelním lísku pečená kachna se zelím a knedlíky. Konají se tu i zvěřinové hody.
Jednou za měsíc v létě přijede do hospody i parta seniorů z Černilova, kteří na kolech obrážejí hospody v kraji. "Mají sebou harmonikáře nebo si objednají nějakou hudbu. V hospodě se pak hraje a vždycky si objednají jednotné jídlo. Třeba dvanáct klobás. Minule jsme jim dělali svíčkovou," říká Václav Havlík.
Rodina Havlíků hospodu v roce 2005 přestavěla. "Chceme také opravit fasádu. S tím, že samozřejmě zanecháme její podobu a zvýrazníme zachovaný nápis," říká Václav Havlík, ale u vchodu se zastaví u zvláštnosti hospody. Skla nad starými dveřmi totiž zvýrazňují kamennou zkratku OHO.
"Nikdo neví, co to znamená. Samozřejmě bychom význam těch tří písmen z kamene rádi rozluštili, ale zatím jsme nebyli úspěšní," říká Václav Havlík.
