Bouda s restaurací leží pět kilometrů nad Špindlerovým Mlýnem a ještě kus nad Medvědí boudou. Nevede k ní žádná hlavní turistická stezka ani hlavní silnice. Pokud ji však hledač stoletých hospod opravdu najde, interiér boudy ho musí pohladit po duši.
Strop podpírají dřevěné minimalisticky zdobené sloupy, na nich visí staré kuchyňské pekáče. Dřevo je hlavní materiál pro obklad i bar. Útulně působí i tmavě hnědé jednotné stoly a židle. A na poličkách leží historické skleněné láhve na mléko s německým nápisem a už těžko rozeznatelným letopočtem začínajícím osmnáctkou.
Historie Brádlerových bud rozprostřených v nadmořské výšce 1 156 metrů na jižním svahu hlavního hraničního hřebene mezi Dvorským a Medvědím potokem sahá až ke třicetileté válce. Horskou louku obývají horalé nepřetržitě více než 370 let. Boudy vznikly kvůli chovu dobytka na kvalitních loukách vzniklých po vykácení lesa.
Dnešní podoba interiéru Brádlerovy boudy
Koncem 19. století se začali objevovat v Krkonoších v hojnější míře turisté a budaři se přizpůsobili novým možnostem obživy. Už v roce 1890 byla dnešní restaurace Brádlerovy boudy známá jako Vinzenzem Hollmannem nově zařízený Gasthaus zur Grossen Sturmgaube, česky hostinec U Velkého Šišáku.
Jméno Brádlerova bouda získala roku 1925 podle někdejšího nadlesního, který dostal od hraběte Morzina pozemek za věrné služby.
"Právě pan Franz Bradler vystavěl kousek od dnešní boudy nesoucí jeho jméno vůbec první boudu, které se říkalo Mléčná. Tam vyráběl velice dobrý sýr a mléko. Jenomže bouda mu dvakrát, v roce 1827 a 1882, vyhořela a dnes už z ní zbyly jen zbytky mléčného sklepa," říká Petr Bárta, který Brádlerovu boudu provozuje.
Za hákový kříž museli majitelé do odsunu
Také dnešní Brádlerova bouda v roce 1912 vyhořela, ale ještě v témže roce ji majitelé postavili znovu. Od roku 1914 ji vlastnil Johann Hollmann a v letech 1938-1945 Kamila Hollmannová. Vlajka s hákovým křížem, vztyčená na boudě 24. září 1938, vedla po skončení 2. světové války k odsunu rodiny a znárodnění podniku.
Po roce 1945 patřily "Brádlerky" nejprve Klubu českých turistů, po roce 1948 pak Československému svazu tělesné výchovy. Počátkem 60. let dostaly jméno Fučíkovy boudy podle novináře Rudého práva, kterého popravili nacisté. Původní název se vrátil na vývěsní štít po roce 1989, dnes Brádlerovu boudu opět vlastní Klub českých turistů.
Vzpomínky na dobu, kdy byl v názvu boudy Julius Fučík
Ale komunistického novináře dnešní parta z boudy nezavrhla. Jeho velký portrét vítá příchozí už u vchodu, přímo v šenku je kopie proslulého portrétu Julia Fučíka od Maxe Švabinského a pár starých fotografií.
"Hostům, kteří se na to ptají, říkáme žertem, že jsou to portréty Fučíkovy rodiny a příbuzných," usmívá se Petr Bárta, ale pak dodává vážněji: "My dnes nemíníme gumovat historii této boudy. Ani tu, kdy se bouda jmenovala po novináři, který tu nikdy nebyl. Ani tu, kdy se tady bohužel i hajlovalo."
Bárta je v Krkonoších už čtrnáct let. Přišel z Prahy. "Dělal jsem kdysi jako lezec práce ve výškách a jednou mne do Krkonoš zlákal kamarád, se kterým jsem pracoval. Začal jsem jako řidič rolby a pak jsem provozoval nedalekou Medvědí boudu. Tady v Brádlerově chatě jsem pátým rokem," vzpomíná muž, jemuž mobil vyzvání známou Hapkovou melodií z filmu Krakonoš a lyžníci.
Největším dramatem se pro partu z boudy stala lavina
Různých dramatických příběhů zažila Brádlerova chata určitě dost a dost. Ale ten, na nějž Bárta nikdy nezapomene, se týká jeho tří přátel, kteří se v roce 2008 ocitli nedaleko pod lavinou.
Tehdy v první jarní den procházeli tři muži v půl páté odpoledne korytem Medvědího potoka. V tu chvíli se nad nimi uvolnila šedesátimetrová masa sněhu. Muže i jejich psa "zamáčkla" do koryta. Jeden naštěstí uvázl ve sněhu jen po pás. Vyprostil se a přivolal pomoc. Sám se snažil nejprve svým přátelům pomoci a když se mu to nepodařilo, doběhl do půl kilometru vzdálené Brádlerovy boudy.
Brádlerova bouda v Krkonoších
V boudě byli vycvičení vojáci, kteří se hned vydali s lopatami muže vyhrabávat, než dorazilo dvacet členů horské služby. Zasypaní muži leželi ve sněhu nad sebou v hloubce dvou metrů. Prvního se vojákům podařilo nalézt po pětačtyřiceti minutách a vytáhli ho, než dorazili záchranáři. Ti druhého vyprostili po více než hodině. Oba přežili. Ve sněhu se totiž vytvořily vzduchové kapsy, takže mohli dýchat. Záchranáři ze sněhu vytáhli i živého psa.
Také Petr Bárta se zúčastnil vyhrabávání kamarádů. "Když vyhrabáváte ze sněhu bezvládná těla, to není nic, co bych chtěl zažít znovu. A na všech těch chlapech to nechalo dodnes nějaké stopy," vzpomíná. Od té doby každý rok slaví dva zachránění na Brádlerově boudě své druhé narozeniny. "Vždy jim popřejeme a oslavíme to. Mají od té doby dvoje narozeniny ročně," říká Bárta.
Vojáci nebyli v Brádlerově boudě náhodou. Každou zimu tam příslušníci speciálních vojsk cvičí v tvrdých podmínkách přesuny s výstrojí, na lyžích, lezení po horách v hlubokém sněhu a kluzkém ledu a slaňují přes údolí.
