O Haničce můžete nastudovat štosy učebnic nebo stavebních výkresů, ale abyste pochopili, proč právě ona patří mezi kulturní památky, musíte do Orlických hor přijet a vstoupit do chladného podzemí. Buďte si jistí, že pod nehezkou socialistickou slupkou skrývá mnoho velkých překvapení.
Tvrz jako by nestála o žádnou popularitu. Na rozdíl od majestátních zámků v blízkém okolí se do vysoka nevzpíná a drtivou většinu trumfů schovává pěkně hluboko.
Co je však horší: značení je opravdu mizerné a starousedlíci či chalupáři zvlášť v létě denně čelí dotazům "Kudy do pevnosti?".
Když už turisté trefí na parkoviště, čeká je druhé nepříjemné překvapení: Hanička není ten zrekonstruovaný bunkr, který stojí sotva 150 metrů od silnice. K opravdové tvrzi se musí jít nejméně 20 minut po červené značce.
Takzvanou bunkrovku - tedy silnici vedoucí přímo k pevnosti - hledejte již v Horní Rokytnici, ale i její zdárný nález je k ničemu: na okraji lesa vás zastaví zákaz vjezdu, a kdo ho ignoruje, vystavuje se riziku srážky s cyklisty nebo pokutě.
Poslední možností. jak se na Haničku dostat, je pěší pochod nebo túra na kole po červené hřebenové magistrále alias Jiráskově horské cestě.
"Měli jsme velké problémy sem trefit. Na silnicích nejsou žádné ukazatele, naštěstí v lese už nás vedly značky. Že se sem nedá vjet autem, nelitujeme, aspoň jsme se hezky prošli," říká Petra Grulichová z Prahy.
Na dvoře parkuje wehrmacht, občerstvení je dobré a levné
Pro někoho další nepříjemné zjištění se skrývá za vraty, která Haničku skrývají. Pevnost totiž zvenku vypadá spíš jako nepodařená ozdravovna postavená v Akci "Z".
Že jde o vojenský objekt, však rychle připomenou tank z druhé světové války a obrněný transportér s řeckými kříži wehrmachtu. Pod střechou pak parkuje řada dalších zajímavých exponátů z poválečné výzbroje Československé armády.
Občerstvení supluje bílá dodávka s plachtou proti dešti zaparkovaná přímo na dvoře. Nabízí pivo i kofolu, k dostání jsou i nějaké sladkosti a z teplých jídel langoše či zapečená houska se sýrem. "Pivo je výborné, po cestě jsme vyschli," směje se pražská turistka.
Na pokladně jsou k dostání nejen vstupenky, ale i turistické známky, vizitky a řada přehledných a podrobných publikací o budování pevností v českém pohraničí. Letošní novinkou je také servis pro cyklisty: na tvrzi si mohou pořídit pláště, duše, soupravy na opravy duší nebo brzdové špalíky.
Běžné vstupné je 55 korun, děti nad šest let zaplatí 35 korun a čtyřčlenná rodina 150 korun. Všechny další informace včetně cen, kontaktů pro rezervaci či trasy prohlídek jsou velmi přehledně uvedeny na internetových stránkách www.hanicka.cz.
Toalety zamrzly v 70. letech, ale všude je vojensky čisto
Když se pevnost v roce 1995 po 20 letech znovu otevřela, zájem o prohlídky byl obrovský a v první sezoně sem přišlo 35 tisíc lidí. Nyní se jejich počet ustálil mezi 17 až 19 tisíci.
"Byl jsem přesvědčen, že armáda tady měla uloženy rakety. Naštěstí jsem se na to nezeptal průvodce a díky internetu jsem zjistil, že to byla blbost," říká Adam Skácel, jenž se přijel podívat z Pardubic.
Test tvrze HaničkaParkování a orientace Prohlídky Občerstvení Toalety |
Vstupní objekt, chodby, garáže i toalety sice vypadají jako by zamrzly v čase, ale všude je uklizeno a jediný druh obkladů, který byl před 30 lety k dostání, ke koloritu Haničky jaksi patří.
Většina vybavení pochází z temných časů novodobých úprav, které začaly v roce 1979, zastavily se až v roce 1993, avšak k definitivní realizaci akce s krycím názvem Objekt Kahan nikdy nedošlo.
Hanička měla být hermeticky uzavřena a díky moderním technologiím se měla proměnit v protiatomový kryt. "Moc se mi tu líbí, ale nedokážu si představit, jak šílená dřina to musela být při stavbě a už vůbec nechci pomýšlet na to, že bych tady žila třeba několik týdnů. Asi bych začala trpět klaustrofobií," říká Grulichová. "Ale hlavně rýmou," naráží její přítel na podzemní chlad.
Historie i využití Haničky, která od roku 2006 patří mezi kulturní památky, jsou přes její mládí velmi pestré. Původně měla sloužit jako obranný pilíř před rozpínavým Německem a dočasný domov tu mělo najít 426 mužů.
Po válce byla jediným zdrojem pitné vody pro Rokytnici a v 50. letech ji vážně poničily "loupeživé výpravy" tehdejšího Kovošrotu, který po celých Orlických horách bez povolení vytrhával pancéřové zvony bunkrů.
Nevyšel ani záměr, který měl tvrz proměnit ve sklad zeleniny. V roce 1972 tady režisér Otakar Vávra natáčel scény filmu Dny zrady. O sedm let později pak začaly moderní úpravy a proměna v kryt před nukleární hrozbou.
