Jsou hospůdky, které se snaží lákat hosty na umělou patinu starého lokálu či krásou malebné fasády. A jsou naopak staré podniky, jimž se majitelé snaží zachovat genius loci a nenahraditelný ráz minulosti.
Takový je i hostinec U Nováků v Lipí nad Náchodem, který patří už několik generací stejnému rodu Novákových. Dnes v jejich tradici pokračuje Olga Salonová z Vráže u Berouna, dcera posledního majitele Jana Nováka. Dnešní vlastníci sice od restituce hostinec pronajímají, ale stále dbají na to, aby připomínal šenk ze 40. let minulého století.
A uvnitř opravdu připomíná starou příjemnou vesnickou hospodu z minulého století: letité tmavé židle i stoly, dřevěné obložení stěn s jednoduchými vidlicovými věšáky a na stěnách historické fotografie, zachovalé staré reklamy či kopie dnes už úsměvně působícího živnostenského listu prvních hostinských.
Vzadu starý sál a na fasádě pečlivě uchovaný a z omítky vystupující reliéfní název hostince. Ten tu zůstal z časů první republiky.
Majitelé obnovili tradici stínání kohouta při posvícení
Olga Salonová připravuje v těchto dnech v hostinci už páté novodobé stínání kohouta, které dříve provázelo v Lipí posvícení. Koná se vždy v neděli před svátkem svatého Václava. O posvícení psal i Alois Jirásek. Olga Salonová však s úsměvem ujišťuje, že žádný kohout z vesnice už nebývá obětován. Dříve tomu ale tak bylo, jak píše etnograf Čeněk Zíbrt.
Tento zvyk byl rozšířen po celé Evropě, v českých zemích však šlo o rázovitý obřad. Muži v pitvorných oblecích se sešli u červeně natřeného sudu, na něm byla položena šavle a kohout byl přivázán za nohu ke kolíku. Mladíci se zavázanýma očima soutěžili, kdo dřív šavlí či cepem setne kohoutovi hlavu. Avšak mnohý ze soutěžících odešel z kolbiště s výsměchem.
V Lipí stínali kohouta tak, že vykopali na návsi díru, do ní dali kohouta a přikryli krajáčem. Hostinský a v 30. letech i starosta Josef Novák ve svých zápisech popsali, že jednou dezorientovaný a opilý účastník stínání kohouta netrefil cepem kohouta, ale se zavázanýma očima práskl do blízkého záchodku. "Asi dvě prkna upadla, ale běda. Směrem k obecenstvu zadnicí seděla na záchodku paní Benešová," zapsal navždy Josef Novák.
Dnes připravuje stínání kohouta sdružení Lipový list a dbá na to, aby "nezdárník kohoutí, jenž po okolí Lipí chodí, samou prostopášnost koná, pomlouvá, smilní a kdejaká sousedka si na něj stěžuje, byl rychtářem chycen a právo nad ním vykonáno".
Schází se k tomu hodně sousedů, nechybí rychtář ani policajti. "Pokud se jim někdo nepozdává, do šatlavy ho odvlekou," říká Olga Salonová. Stínání kohouta tradičně doprovází staročeskými písněmi kapela Klapeto.
Boxerce Dagmary Havlové se z hostince nechtělo
Nájemce, bodrý hostinský Lubomír Rufer říká, že jednoho z nejvzácnějších hostů měl teprve nedávno. Asi před třemi týdny přišla bývalá první dáma Dagmar Havlová se svou boxerkou. Bylo to v době, kdy v Náchodě spali filmoví herci i členové štábu, kteří v České Skalici natáčeli pod vedením Václava Havla filmový přepis jeho hry Odcházení.
"Byla tu ještě s jednou herečkou, která hraje v seriálu Ulice. Přišly pěšky z Náchoda a ptaly se na Peklo. Pak se paní Havlová přišla zeptat, jestli může dovnitř se psem. Řekl jsem, že samozřejmě," vzpomíná hostinský a dodává, že obě návštěvnice si poručily pivo a pavlišovský řízek.
Psům, kteří přijdou dovnitř, prý dává občas něco k zakousnutí. Třeba kousek klobásky. "Ptal jsem se, jestli fence můžu taky něco dát. Paní Havlová řekla, že klidně, že si její boxerka stejně ode mne nic nevezme. Boxerka si však kus klobásky vzala, pak další a pak nechtěla z hospody!" směje se hostinský a popisuje, jak Dagmar Havlová na psa volala marně a jak nakonec musel vyjít s jejím psem z hospody sám.
Hostinci se v minulosti nevyhnuly některé další známé osobnosti. Například tady měl maturitní ples Josef Škvorecký.
Nejprve čtenářský kroužek, postupně hostinec se sálem
Historii této hospody nemusí nikdo složitě objevovat. Sepsala ji z vyprávění a zápisů předků nejmladší z rodu, Kateřina Salonová. Publikaci pak vydal ateliér Duplex z Nového Města nad Metují.
Na hostinci U Nováků je dnes jako rok vzniku uveden 1856. Do roku 1870 to však oficiální hostinec nebyl, lidé tehdy chaloupku rodiny Hanušů v čísle popisném 6 považovali za jakési kulturní centrum obce.
"Scházela se tu kultury chtivá společnost. Antonín Hanuš uměl o vojně dobře vyhrávat, když někteří sousedé koupili kalendář, četl se tam třeba dvakráte po sobě. A když někdo sehnal nějakou historickou knížku, ihned putovala k Hanušovům. Zkrátka Hanušova chaloupka stala se čtenářskou besedou," píše kronikář Antonín Smrček.
Roku 1869 starosta povolil Antonínu Hanušovi v domě provozovat pohostinství a podnik dostal jméno U Zeleného stromu. Po smrti Antonína Hanuše v roce 1873 prodala vdova hostinec Antonínu Novákovi.
Ten ho celý přestavěl a přejmenoval na U Nováků. Když roku 1914 zemřel, zdědil hostinec jeho bratr Jan. Pak ho v polovině 30. let koupil Josef Novák, Janův synovec. Ten nechal v roce 1934 lokál přestavět do současné podoby, vybudoval novou kuchyni a zvýšil o metr a půl stropy, aby tam mohl být taneční sál.
V 50. letech komunistický režim hospodu zabral a Josef Novák v ní mohl zůstat jen jako zaměstnanec podniku Jednota Hronov. "Dědeček se tady ale spíše dřel. Vedl to sám, obsluhoval, vařil. Pak už na to nestačil, odešel a byli tu jen zaměstnanci Jednoty," říká Olga Salonová. Její otec požádal o restituci hostince na počátku 90. let. Časem ho přepsal na dceru Olgu a ta se s mužem v letech 2004 až 2005 snažila hostinec provozovat. Nakonec jej ale pronajala, protože z Berounska je do Lipí přece jen daleko.
Tři dny tance: ženy výskaly, z tlouštíků teklo jak z vodovodu
Její dědeček Josef Novák toho o Lipí hodně zapsal. Například jak vypadala pouť v Lipí počátkem století: "Náves, kdejaké místo i postranní kouty, vše bylo samá atrakce, kolotoče, houpačky velké, malé pro děti, několik střelnic, cirkus, cukrářských bud, řada vozů a maringotek směrem ku křížku cestou do polí."
Pouť trvala tři dny, od neděle do úterý. "Po ukončení bohoslužby před hospodou hudba zahrála dva pochody, hned s hudbou se šlo, zvláště mládež, do hospody. Hned po obědě začala taneční zábava a hrálo se bez odpočinku až do pondělí do rána. V pondělí ráno v devět hodin byla mše svatá, kol desáté dopoledne zase hudba hrála před hospodou a mladí i staří, vše se hrnulo do hospody na takzvanou zlatou hodinku, při níž ženy chodily pro muže v tanec. Na to se každý těšil, to byla ohromná legrace," popisuje hostinský.
Josef Novák také zaznamenává, že "z Náchoda přišlo vždy v posvícení neb pouti mnoho hostů živnostníků. Obyčejně několik láhví sladké kořalky ženám koupili a už to začalo. Z každého teklo od tance, zvláště od těch tlouštíků jako z vodovodu. Několik starších bylo velmi veselých žen, při tanci tančily tři najednou, držely se pohromadě jako kolotoč, některá měla na sukni na zadní části těla kapcu a z té koukal cíp bílého šátku. Při všem výskaly. Hrálo se až do čtyř hodin odpoledne, jeden po druhém opouštěl hospodu v podnapilém stavu, zaručeně oběd mnohému už nechutnal a nebo vůbec nejedl."
Jeviště na pivních sudech a čtvrťák kořalky pro režiséra
V hostinci U Nováků hrávali také herci místního ochotnického souboru Severočeská jednota. Založil ho učitel Gerhart, který přišel do obce v roce 1907. Josef Novák popisuje, jak se zpočátku stavělo jeviště: "Do místnosti se nakoulelo několik prázdných sudů od piva, na ty se daly prkna, které tvořily podlahu. Na podlahu se postavila kostra jeviště a zavěsily se kulisy. Hrálo se za velké účasti, neb mnoho lidí stálo namačkáno při otevřených dveřích."
Josef Novák také zapsal vzpomínku na jednoho režiséra: "Režii o každém divadle do války měl starší svobodný pan Smrček, říkalo se mu všeobecně strýček Smrčků. Při divadle nás všecky líčil. Na stole měl rozložená líčidla, barvičky, paruky, též láhev s lepidlem na vousy. Toto lepidlo úžasně chránil, na lahvičce bylo napsáno, pozor oheň škodí. Nikdo nesměl kouřit. Svědomitě líčil, chudák se potil tak jako mlatec, který točí ruční mlátičku. Mezi tím vším divadelním harampádím měl stát stále čtvrťák kořalky, který ku vzpružení a skvělému líčení obrátil při napití až na dno tak hladce, aniž by ohryzkem na krku pohnul. To byl nejmilejší jeho koníček."
Pamětníci vzpomínají na řízky, dnes si ho tu dala i první dáma
Dnes zůstaloU Nováků po ochotnících jeviště a propadlo pro nápovědu. Svůj ráz ale má celá hospoda. Na okně je historický přístroj na plnění pivních lahví, ve výčepu stará kamna s rourou a na věšácích na stěně je i několik plácaček na mouchy. "Já nemám ráda takové ty eurohospody, kde je to stejné, ať sedíte ve Španělsku, Francii, nebo v Praze. Kde je všechno správně vytmelené a správně zaoblené. Mám ráda normální české hospody s dobrou českou kuchyní," říká majitelka hospody.
Ostatně na řízky její babičky vzpomínají někteří pamětníci v Lipí dodnes. "Dělala je prý se speciálním kořením. Recept si ale vzala do hrobu," říká nájemce Lubomír Rufer. On sám tady udržuje na jídelníčku klasiku - dršťkovou, guláš s knedlíkem, segedinský guláš a pavlišovský řízek. Tím ostatně nepohrdla ani bývalá první dáma.
