Čtyřiadvacet let byl ředitelem málotřídní školy v Nemyčevsi, vzorem je mu maminka, též bývalá kantorka. Čerstvý padesátník Miloš Novotný se po čtvrtstoletí za katedrou rozhodl vydat vlastní cestou. Od roku 1996 piluje unikátní metodu, která má dětem usnadnit začátky se čtením a psaním.
Na metodě tří startů, která je kombinací dnes běžně používaných metod výuky, pracoval několik let. „Analyticko-syntetická metoda je nejrozšířenější způsob, jak naučit děti číst a psát. Žáci při této metodě slova hláskují, říkají má-ma. Metoda genetická zase vychází z velkých tiskacích písmen, kde děti slova slabikují: M Á M A,“ říká bývalý učitel češtiny, který metody spojil.
Nápad se mu v hlavě rodil dvacet let, ale původně vůbec neuvažoval, že by výsledkem mohly být netradiční učebnice. Vlastní způsob výuky dlouho testoval na svých žácích v první třídě v Nemyčevsi.
Metoda tří startů
„Každý den jsem perfektně připravoval tabuli, jenže brzy jsem zjistil, že něco vytvořit a na konci hodiny to smazat není úplně to pravé,“ líčí začátky. Trable s tabulí ho dovedly až k vlastním pracovním listům. „To bylo v letech 1996 a 1997, byl to začátek slabikáře,“ podotýká.
Protože na žácích viděl, že jeho způsob učení funguje, snažil se metodu dále pilovat. „Začal jsem si všímat chyb ve stávajících učebnicích. Přišlo mi, že tam některé věci jsou jen proto, že se tam vešly,“ zdůrazňuje. Běžné učebnice nepovažuje za špatné, jeho cílem bylo je vylepšit.
„Autoři dělali v danou chvíli to nejlepší. Já jsem své učebnice jen posunul jiným směrem,“ pokračuje. Nasbírané poznatky se mu časem začaly nabalovat.
„Měl jsem šedý šanon a když mě napadlo něco nového, dal jsem to do desek. Pracovní listy jsem ještě doplnil o čtecí karty a cvičení,“ popisuje Miloš Novotný. Protože uplatňuje tři postupy, jak učit číst a psát, označuje to metodou tří startů.
„Prvním startem je čtení s porozuměním. Tady právě využívám, co měla doposud pouze genetická metoda, tedy velká písmena. Cokoliv děti čtou, tak hned píší,“ přibližuje první způsob, který má děti především motivovat ke čtení. „Druhý start je psaní s porozuměním. Ve druhé třídě učitelé chtějí, aby děti uměly něco napsat z hlavy. Díky tomuto startu dokážou napsat různá slova z hlavy,“ říká.
Jedna učitelka mi řekla, že ani nevěděla, jak se to ty děti naučily
Ve třetí části jde Novotný ještě hlouběji: „V dnešní době společnost vyžaduje porozumění textu. Děti musí vědět, jak na to. Je to takový start k syntetické práci, v učebnicích jsou obrázky a děti musí pracovat s textem a pochopit ho. Články v sobě ukrývají další informace třeba z prvouky nebo etiky.“ Školáci mají slabikář, Živou abecedu, písanky nebo uvolňovací cviky.
„Chtěl jsem efektivnější práci. Děti nejdříve píšou velká tiskací písmena, kde z jednoho tvaru přechází do druhého. Písmena nejdou abecedně za sebou. Začínám třeba písmenem I a přidám kličku a mám J. Když mají po nějaké době připravenou ruku, jdou na písmo psací,“ vysvětluje.
Za hlavní výhodu považuje nenápadně se zvyšující náročnost: „V učebnicích jsou malé zdvihy, které děti ani nepoznají a snadno je překonají. Nechci po nich žádné velké věci. Procházíte učebnice a žákům ani nepřijde, že se něco naučili. Jedna paní učitelka mi řekla, že ani nevěděla, jak se to ty děti naučily.“ Do svých materiálů zakomponoval i speciální podklady pro děti trpící dyslexií.
S penězi si nepohoršil
Když už měl pedagog pocit, že vše vypiloval k dokonalosti, rozhodl se vyrazit s tím do světa. Nejdříve se snažil oslovit různá nakladatelství a školy, ale zprvu jeho metodě nikdo nevěřil. „Přednášel jsem jednou za rok na škole ve Velkých Němčicích u Brna, kde mě nevypískali, tak jsem se tam po čase vrátil. Říkal jsem si, že jdu správnou cestou,“ vzpomíná.
Díky této škole ho oslovilo nakladatelství: „Ozvali se, že by potřebovali napsat běžnou učebnici matematiky. Chtěl jsem sice napsat slabikář, ale nakonec jsem na matiku kývl. Říkal jsem si, že někde se začít musí.“
Na pulty se nejdříve dostal jako autor Matýskovy matematiky. To byl zlomový bod, v nakladatelství si všimli i jeho nových postupů při výuce češtiny a nabídli mu, ať tedy napíše slabikář. Tato spolupráce trvá už šest let. Novotný odešel ze školy a učebnicím se začal věnovat na plný úvazek.
„S penězi jsem si nepohoršil. Teď si musím každý den psát, co dělám. Denně chci mít odpracováno osm hodin. To mě naučilo prostředí ve škole, abych všechno stihl. Musím si udržet pracovní morálku,“ říká s úsměvem.
Před třemi lety si našel spoluautorku v Aleně Báře Doležalové. „Začali jsme spolu psát učebnice pro základní školu v Nemyčevsi a otestovali je na dalších školách. V současné době metodu zkouší zhruba sto škol po celé zemi,“ neskrývá spokojenost Novotný.
Třídní učitelka: Metoda se mi moc líbí
Speciální metodu výuky českého jazyka Miloše Novotného si na školách chválí. „Učebnice používáme na celém prvním stupni, začali jsme už před rokem jako pilotní škola. Pana Novotného jsem znala delší dobu a věděla jsem, že na metodě dlouhodobě pracuje,“ říká ředitelka Univerzitní základní školy Lvíčata ČVUT v Praze Martina Hovorková.
Podle ní je vhodná pro méně i více nadané děti. „Ti nadanější mohou individuálně postupovat v učebnici sami. Nejvíc oceňuji systém obrázků a popisky ke každému cvičení. Učebnice mají stále stejnou strukturu, takže co se jednou děti naučí, využívají celou dobu, třeba myšlenkovou mapu nebo piktogramy. Každý si v této metodě najde, co mu nejvíce vyhovuje“ míní Hovorková.
I ze školy v Hořicích na Jičínsku přicházejí na knížky bývalého aktivního kantora pouze pozitivní ohlasy. „Já jsem spokojená. Zatím mám tuto češtinu pouze v první třídě, ale jeho metoda se mi moc líbí. Největší rozdíl vidím u dětí, které už umí číst a mohou jet napřed,“ hodnotí třídní učitelka na Základní škole Na Daliborce v Hořicích Kristýna Moravcová.
