Třiašedesátiletý Jiří Pácha otevírá v kravíně ocelovou ohradu, aby se dostal blíž k telatům. Zvířata polehávají na slámě, je skoro tma, venku prší, mraky jsou nízko a dovnitř okny proniká jen velmi málo denního světla.
„Jaký je život farmáře v Orlických horách? Vstávám ve čtyři a za pětadvacet let jsem neměl dovolenou. Farmaření v horách je složitější než dole, protože když už je v okolí Rychnova zeleno, tady někdy ještě máme půl metru sněhu. Ale nelituji, že jsem do toho šel. Nedovedu si totiž představit, že bych stál osm hodin u pásu ve fabrice. Práce na farmě není stereotyp, řídí se podle potřeb zvířat a počasí. Je to prostě jiný svět, který mě baví,“ říká farmář z Rokytnice v Orlických horách.
Pácha se se svojí rodinou stará o sto kusů dobytka, jako doplněk pro potřeby rodiny mají ještě prasata, slepice a jeden z jeho dvou synů se věnuje chovu koní.
„Živí nás prodej mléka a mléčných výrobků, maso jen okrajově,“ pokračuje hospodář, který farmu založil se společníkem v roce 1991 zakoupením hospodářských budov v Rokytnici, později se však rozešli a od roku 1993 patří farma pouze Páchovým.
„Podnikání v zemědělství je jako na houpačce. Jednou dobrý, podruhé špatný. Letos je sedm korun za mléko, letos v lednu to bylo přes devět. Přesto si nestěžuji, farma rodinu uživí,“ říká Pácha.
Život farmářů v Orlických horách není žádná romantika. Starost o dobytek je každodenní realitou pro desítky lidí rozesetých ve vesnicích či zapomenutých osadách v horském pásmu, které se táhne v délce padesáti kilometrů podél hranice s polským Kladskem. Hospodářství se liší rozlohou, nadmořskou výškou, vybavením, ale i filosofií farmářů.
Ponorková nemoc? Nemáme na ni čas
Dcera Jiřího Páchy Pavlína dělá v malé kanceláři na počítači objednávky. Hned vedle ní její švagrová Jitka Páchová plní do plastových krabiček česnekovou pomazánku a polepuje je etiketami s informacemi o výrobku. Nesmí chybět samolepka se zelenomodrým logem Regionální potravina. Toto ocenění, které ministerstvo zemědělství uděluje úspěšným farmářům za nejkvalitnější zemědělské nebo potravinářské výrobky s původem, Páchovi letos získali.
„Abyste se uživil, je potřeba ukázat lidem, že tu jste. Také proto se u nás mohou zákazníci rozhlédnout po farmě a seznámit se i s tím, co farmaření obnáší. Třeba švagrová jezdí na trhy, kde dělá ochutnávky. Velmi nám pomohlo, že jsme získali za Královéhradecký kraj ocenění Regionální potravina,“ říká třiatřicetiletá Pavlína. O kvalitě jejich práce svědčí i to, že mléko odebírá i litovelská sýrárna Orrero, která vyrábí například známé sýry Gran Moravia.
Na rodinné farmě pracuje šest lidí, z toho pouze jeden zaměstnanec, všichni ostatní jsou příbuzní. „Máme rozdělené role. Věnuji se obchodu a papírování. Někdy přijde ponorková nemoc, ale máme tolik práce, že na ni nezbývá čas. Farmařením v Orlických horách se lze uživit, ale nic není zadarmo, je to docela fuška. Na pracovní dobu zapomeňte, dělá se tak dlouho, dokud není hotovo. Jediný den v roce, kdy máme zavřeno, je Štědrý den,“ usmívá se žena.
Hospodářství rodiny Mičkových je v nadmořské výšce asi šest set metrů nad mořem nedaleko Dobřan na Rychnovsku. V zimě je problém se sem dostat, ale i v létě může mít návštěvník pocit, že se ocitl mimo čas i prostor.
Devětačtyřicetiletá Tereza Mičková se za farmářku nepovažuje, přestože má asi padesát ovcí, dva koně a čtyři kozy.
„Krávu jsme nedávno dali pryč, ale budeme si pořizovat novou. Nejsem typický farmář, nemám mechanizaci, takže třeba balíky sena nakupuju,“ říká absolventka pedagogické fakulty v Hradci Králové v útulné světnici s krbem a velkým dřevěným stolem.
To aby se za něj na Vánoce vešla celá velká rodina. S manželem, který však před několika lety od rodiny odešel, má jedenáct dětí, z nichž některé už jsou dospělé, takže na hospodářství není sama.
Živé sekačky
S manželem se seznámila na počátku 90. let ve Spojených státech, kde byla tehdy na studijní cestě. Téměř deset let pak v USA společně žili na březích řeky McKenzie ve státě Oregon a narodilo se jim tam šest dětí. V roce 1999 se rodina přestěhovala, u Dobřan koupila zchátralou usedlost a začala ji opravovat.
Splnili si sen, stali se z nich farmáři. Ovce na horských loukách likvidují plevel, a tím je chrání, aby nezarostly. „Naše ovečky slouží jako živočišné sekačky. Mám je i kvůli dětem, aby se nenudily. Kdyby nás to nebavilo, ovce bychom mít nemohli. Chov ovcí nás neuživí,“ říká Tereza Mičková, která se věnuje kromě jiného i přírodní medicíně.
Podle ní nelze vše poměřovat penězi. Velký přínos života v souladu s přírodou vidí i v tom, že její děti získaly díky životu na horské farmě to, co většina jejich vrstevníků nikdy mít nebude.
„Mohu srovnávat, protože jsem vyrůstala ve městě. Děti, když žijí na horách, vůbec nemají problém s pohybem, na rozdíl od těch městských. Dostávají se přirozeně do kontaktu s přírodou, jsou soběstačnější a nedělá jim potíže uběhnout třeba tři kilometry v horském terénu,“ říká Mičková.
Když čas plyne, tak pomalu
Příjemné s užitečným spojila i rodina Petra Zahradníka z horské osady Ošerov u Sedloňova. Hospodaří na několika hektarech a stádo ovcí se pase kousek od rodinného domu.
„To, co děláme, bych nazval údržbou trvale travnatých ploch spojenou s chovem ovcí. Máme dvaačtyřicet kusů. Farma je psaná na manželku, pro kterou je hlavním zdrojem příjmu,“ říká šestačtyřicetiletý muž, který pracuje ve státní správě a denně dojíždí za prací do města.
Zahradníkovi, kteří mají čtyři děti, jsou typem farmářů, které k tomuto způsobu života donutily okolnosti. „Jsme v CHKO a pozemky nelze nechat ladem. Museli jsme je nějakým způsobem udržovat. A jelikož jsme to původně všechno sekali kosou, dospěli jsme k tomu, že s tím zkombinujeme pastvu. Přispělo k tomu i to, že existuje dotační politika, která je nasměrována do těchto méně příznivých poloh a jsme schopni na ni dosáhnout,“ upozorňuje Zahradník.
Stejným způsobem jako Mičkovi a Zahradníkovi jen v okolí Deštného, Dobřan nebo Sedloňova hospodaří nejméně deset rodin. Někteří chovají i kozy, krávy nebo koně.
„K uživení rodiny či dokonce k vyprodukování nějakého zisku to určitě nestačí. Dokud nám to nepřeroste přes hlavu, budeme se to snažit udržet tak jako doposud. Vše má pro a proti. Nevíme, co je dovolená. Ale na druhou stranu není nad to, když se mohu z práce ve městě vrátit do přírody a pracovat na farmě. Člověk si úplně vyčistí hlavu. Tady si mnohem silněji uvědomuji, že život má smysl. Čas plyne úplně jinak než lidem ve městech,“ dodává Zahradník.
