Lyžařský oddíl TJ Sokol Stěžery loni na své základně v Obřím dole v Krkonoších oslavil 50. výročí. Přitom nescházelo mnoho a osada chat v nadmořské výšce 900 metrů v druhé zóně Krkonošského národního parku (KRNAP) na přelomu 60. a 70. let přestala existovat.
Do těchto míst totiž měly podle již hotové studie ústit dvě sjezdovky ze Studniční hory. V plánu ale bylo třeba i doskočiště lyžařského můstku s tribunami.
„O projektu jsem slyšel od starších členů oddílu. Kdyby se tenkrát o tom po stranické linii rozhodlo, nic by tomu asi nestálo v cestě. Je otázkou, jestli by našim předchůdcům dali vůbec něco náhradního,“ míní Josef Smetiprach, předseda jednoho z nejdéle fungujících lyžařských oddílů ve východních Čechách.
„Byla by to škoda. Navíc areál by se týkal nejcennějších lokalit Krkonoš, které jsou podle mého názoru na takové megaprojekty malé. Do Modrého a Obřího dolu to zkrátka nepatří,“ dodává Smetiprach.
Resort s nejvyšším převýšením
Se záměrem vybudovat na jižních svazích Studniční hory lyžařský areál s veškerou vybaveností a parametry pro pořádání mezinárodních závodů přišel v roce 1966 Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy (ÚV ČSTV). Podle dobových dokumentů však nešlo o dílo amatérů, ale o promyšlený záměr zkušených lyžařů.
„Vznik areálu tehdy podporoval svaz lyžařů a ČSTV. Konkrétně šlo o lidi, kteří věděli, co chtějí a do čeho jdou. Nebyli to žádní úředníci od stolu, ale aktivní lyžaři,“ říká pamětník František Vambera a rozkládá zažloutlou mapu s datem prosinec 1964. Je to podrobná studie nikdy neuskutečněného snu mnoha lyžařů - skiareálu s pracovním názvem: Sportovně technická zařízení Pec pod Sněžkou - Modrý důl - Studniční hora - Luční hora.
„Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se to podařilo, Pec by se stala významným horským střediskem parametry srovnatelným se středně velkými alpskými středisky. Byl by to velmi pěkný areál, v současné době nepochybně nabitý novými technologiemi. Sjezdovky jsou navrženy tak, aby co nejméně zasahovaly do přírodního prostředí, takže by to šlo skloubit i s ochranou přírody,“ upozorňuje Vambera, jenž přes třicet let pracoval v lyžařském areálu v Peci pod Sněžkou a poslední dvě dekády mu dokonce šéfoval. Odešel až v roce 2011.
Na mapě se klikatí trasy dvou sjezdových tratí označených písmeny A „Závodní sjezdovka“ a B „Sportovní sjezdovka“. Obě začínají kousek pod vrcholem Studniční hory pod kótou 1 554 metrů nad mořem a jsou vyznačené jihovýchodně od známého sněhového pole - takzvané Mapy republiky, které na svahu pod Modrým sedlem vydrží běžně do začátku léta.
Není náhoda, že vloni 10. února se z této gigantické zásobárny sněhu utrhla v novodobé historii hor jedna z nejdelších lavin. Zasáhla plochu 20 hektarů, na délku měřila 1 106 metrů, délka od trhu činila 506 metrů, výška sněhu v tom samém místě byla až 2,45 metru a obvod laviniště měřil 3,3 kilometru (více o lavině čtěte zde).
V podrobných plánech směřují sjezdové tratě právě do Modrého dolu a ještě dál do Obřího dolu. Naopak z Obřího dolu vede rovná čára označená číslicí 1 do Modrého dolu, kde se větví. Představuje tři „sedačkové výtahy“. Z Modrého dolu jedna lanovka vybíhá kolmo k vrstevnicím pod vrchol Studniční hory a je označena číslem 2. Vede téměř ve stejné trase jako ta, která sloužila ve 30. letech stavařům vojenského pohraničního opevnění.
Třetí sedačka je vyznačena k vrcholu Luční hory (1 555 metrů nad mořem). Nejprve vede téměř souběžně s Modrým potokem a pak kolmo k vrstevnicím na hřeben.
Z úbočí Luční hory, kde je navržena horní stanice „sedačkového výtahu“ číslo 3 je načrtnutá turistická sjezdovka, která se větví kousek pod chatou Milíře.
Jedna část vede k dolní stanici v Obřím dole a druhá pokračuje až do Pece. Parametry areálu jsou obdivuhodné: celkem 19 kilometrů sjezdových tratí, každá ze dvou hlavních sjezdovek má převýšení 670 metrů a délku přes 2,5 kilometru. Dodnes takové převýšení nemá žádná sjezdovka v Česku. V mapě je také vyznačený plánovaný hotel mezi Modrým potokem a cestou z Modrého dolu do Pece pod Sněžkou a zbrusu nová ubytovna ČSTV přímo v Modrém dole.
Obří důl, sen mnoha lyžařů
Myšlenka vybudovat v této části Krkonoš skiareál vznikla mnohem dříve než v 60. letech. Obří důl byl lyžařům velmi dobře známý už v dobách první republiky. Od 20. let se ze Studniční hory v Úpské jámě až do konce 50. let jezdil slavný Májový závod, po válce přejmenovaný na Závod osvobození (více čtěte zde).
„Nejslavnějších ročníků, tedy od roku 1935 do roku 1938, se účastnila celá řada lyžařských es z celé Evropy, v ženské kategorii to byla třeba nejlepší předválečná německá lyžařka Christel Cranzová, pozdější olympijská vítězka a mistryně světa,“ říká krajinný ekolog a krkonošský patriot Pavel Klimeš.
Májový závod měl od roku 1934 do roku 1938 dvě části. První den se jel obří slalom ze Studniční hory do Obřího dolu a druhý dvoukolový slalom na Kozích hřbetech.
„Myšlenka vybudovat skiareál v Modrém a Obřím dole mezi válkami vzešla od místních lyžařů z Německého lyžařského spolku HDW. V Peci byla dlouholetá tradice lyžování, pocházeli odtud skvělí závodníci. Kvůli válečným událostem k tomu nedošlo. Záměr byl znovu oprášen až po válce,“ vzpomíná pětašedesátiletý Vambera.
Podle něho nápad postavit na jižních svazích Studniční hory soustavu lanovek a sjezdových tratí zapadá do kontextu módních trendů, které se v 60. letech do Krkonoš šířily z alpských zemí. Šlo třeba o úvahy budovat velké sídelní celky typu největšího alpského střediska Val Thorens, kde je v současnosti 200 vleků a lanovek a desítky kilometrů sjezdovek.
I když Krkonoše zdaleka takové možnosti nenabízely, ilustruje to směr, kterým nemálo lyžařů a činitelů lyžařské komunity v 60. letech vzhlíželo. V této době dokonce parta nadšenců v Modrém dole v místech, kde byly plánované vrcholové úseky sjezdovek, provozovala přenosný lyžařský vlek poháněný motorem z motocyklu. S velkolepým záměrem to sice nemělo nic společného, ale dokazuje to, že i jižní svahy Studniční hory nebyly lyžařům neznámé.
Plusy: převýšení a jistota sněhu. Minusy: laviny i narušení hor
Trumfem navrhovatelů záměru skiareálu mělo být velké převýšení sjezdovek a jistota dlouhotrvající sněhové pokrývky. Kritici však upozorňovali, že vybudování sjezdovek je riskantní vzhledem k tomu, že areál by byl ve vrcholových částech krkonošské tundry, kde panují extrémní podmínky v podobě vysokého lavinového nebezpečí, náhlých teplotních zvratů, proměnlivé sněhové pokrývky, častých mlh i silného větru.
Nehledě na to, že by nenávratně narušil nejcennější partie hor. „Vybudovat areál bylo reálné i přes extrémní podmínky, které v oblasti panují. S realizací se počítalo na počátku 70. let. Nebezpečí lavin v Alpách existuje také a myslím si, že bylo možné se s těmi problémy vyrovnat. Byla to jedinečná doba, kdy bylo možné záměr uskutečnit,“ odráží Vambera kritiku, která se snesla ze strany ochránců přírody i od některých přírodovědců.
„Funkcionáři z ÚV ČSTV si nejspíš opravdu představovali, že hory mají jen pro sebe a ze všech sil se snažili v komorních Krkonoších realizovat kde co,“ vzpomíná po letech Jan Štursa, který přes třicet let pracoval ve Správě KRNAP.
Náklady? 35 milionů Kčs
Kvůli záměru skiareálu na jižních svazích Studniční hory se rozhořel i jeden z největších sporů tehdy ještě mladé historie Krkonošského národního parku, který byl vyhlášen 17. května 1963.
„Klima v té době vůbec nebylo příznivě nakloněno ochraně krajiny a přírody Krkonoš. Přesto se po mnoha jednáních zejména díky osobní statečnosti některých představitelů Vědecké rady Správy KRNAP podařilo v tehdejších politických kruzích prosadit, že v území bude nezbytné nejprve zajistit podrobný výzkum,“ říká Štursa.
Předpokládaný investiční náklad na vybudování areálu představoval částku téměř 35 milionů korun československých, což na tehdejší ekonomické poměry byla značná částka. V letech 1968 až 1970 se vždy v zimních měsících v oblasti jižních svahů Studniční hory monitorovaly klimatické podmínky a zkoumaly se i výskyty botanických fenoménů.
„Po čtyřech letech se podařilo shromáždit přes 22 tisíc údajů, jejichž rozbor přinesl velmi zásadní poznatky pro další rozhodování. Několikaleté šetření tak umožnilo konstatovat, že uvažovaný prostor není vhodný pro intenzivní lyžařské využití. Ani vynaložené investice by nejspíš nebyly rentabilní, nehledě na nevratné zásahy do přírody,“ říká Štursa, který se měření také účastnil.
Od plánu se nakonec upustilo. Jako důvod se zdůrazňovalo vítězství ochrany přírody nad komerčními zájmy, avšak Štursa se kloní spíš k tomu, že zásadní vliv na zastavení příprav měly peníze. „I když pro to důkazy chybí, patrně to ztroskotalo na nákladnosti celého projektu. Jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ dodává.
