Možná to někoho překvapí, že Třebechovicko bylo pro větrné mlýny zaslíbenou krajinou.
„Máme rádi technické památky, hlavně ty dřevěné. A jelikož jsme v oblasti, kde měly větrné mlýny tradici - tady na Třebechovicku jich stávalo víc než patnáct - rozhodli jsme se jeden z nich obnovit,“ říká správce skanzenu Jakub Záruba.
Volba na mlýn od nedalekých Librantic padla díky šťastné shodě okolností. Existuje k němu totiž podrobná dokumentace.
„V roce 1943 vydala německá správa pokyn k podrobnému zakreslení rozpadající se památky. Vznikla docela důkladná dokumentace. Pomohou také fotografie z doby, kdy se mlýn rozebíral,“ pokračuje Záruba.
Librantický mlýn také zůstal stát ze všech mlýnů na Třebechovicku nejdéle. Zatímco ostatní zmizely z krajiny na konci 19. století, tenhle zanikl až po druhé světové válce.
Podle dobových záznamů byl postaven v roce 1855 na jižní straně Librantic, kde se říká Na Povětráku. Librantický mlýn byl slezského typu. Stál na svislém čepu a navijákem se otáčel proti větru.
Shánějí dubový trám pro osu
Jeho replika má v krňovickém skanzenu stát do pěti let, ale už teď je potřeba sehnat dřevo.
„Právě na svislou osu mlýna, které se říká otec, sháníme vhodný dubový trám. Musí být dlouhý 5,5 metru a jeden metr musí mít v průměru, abychom z něj mohli udělat jádrový trám 70 krát 70 centimetrů,“ popisuje Jakub Záruba.
Sehnat vhodný dub je podle něj problém: „Tak velké stromy jsou už dnes často chráněné a pokud ne, je lesníkům líto je pokácet. Zůstane po nich obrovská holina. Je také problém s dopravou - takový kmen váží 4 a půl tuny, a to už běžná lesní technika nenaloží.“
Mlýn v LibranticíchVětrný mlýn nechal postavit sedlák Toman v roce 1855. Po první světové válce větrná technologie nedokázala konkurovat moderním válcovým mlýnům. Poválečný majitel František Prokeš chtěl mlýn zbourat na palivo, ale Státní památkový úřad to nepovolil. Mlýn vzal pod svoji ochranu, ale ten chátral. V roce 1929 poškodila vichřice střechu a to urychlilo zkázu. Roku 1943 poslalo do Librantic dvojici inženýrů Technické muzeum v Praze, aby stavbu zdokumentovali. V roce 1947 byl librantický mlýn rozebrán na palivo. |
Trám se podle Jakuba Záruby bude dělat postaru: „Ručně. Možná si nahrubo pomůžeme motorovou pilou, ale nakonec budeme muset vzít do ruky klasické sekery-teslice a hoblíky.“
Budova mlýna bude mít čtvercový půdorys o stranách 5,6 metru a vysoká bude 10,6 metru. Střecha bude šindelová.
Při stavbě pomohou nejen dochované plány, ale také zkušenosti krňovických řemeslníků. Ti už stavěli desítky roubených budov a před dvěma lety ve skanzenu dokončili funkční kopii mlýna vodního.
„Vnitřní mechanismus mletí je stejný. Rozdíl je jen v pohonu mlýna. Vyrobit perutě je jednoduší než konstrukce vodního kola, to bude výhoda. Mlýny stavěli sekerníci. Byli to mistři, kteří dokázali mlýn kompletně navrhnout. Uměli spočítat výkon vodního kola nebo perutí větrného mlýna a k tomu navrhnout vhodné převody. S větrným mlýnem už také máme zkušenost. Loni jsme vyměňovali ve Starém Poddvorově na jihu Moravy hřídel,“ sděluje Jakub Záruba.
Rotační energii na pohon bude dodávat obří rotor o průměru 16 metrů. Otáčet se bude proti směru hodinových ručiček a bude mít čtyři listy - perutě. Ty budou na koncích široké 2,4 metru.
„Podle toho, jak foukal vítr, do konců perutí se vkládala nebo se z nich vyjímala prkénka a tím se zvětšovala nebo naopak zmenšovala plocha. Otáčky se držely od tří do šesti za minutu. Uvnitř na ose rotoru byla obří pásová brzda, aby se mlýn dal v silném větru zastavit a zabránilo se poškození,“ přibližuje činnost mlýna Záruba.
Když mlýn zrovna nemlel, mlynář řezal dřevo na cirkulárce
Větrné mlýny se často stěhovaly. Buď kvůli prodeji, nebo se hledal lepší vítr. Jako stavebnice se rozebraly, převezly a znovu sestavily.
„Mlýn nebyl jen na mletí obilí. Librantický mlynář měl jako jeden z prvních v okolí cirkulárku poháněnou větrem. Z mlýna vedla řemenice a když nemlel, řezal dřevo,“ podotýká Záruba.
Přípravy na stavbu už začaly. „Letos a příští rok chceme připravit veškeré trámy a části nahrubo a další roky bychom se rádi pustili do samotné stavby. Do pěti let by mohlo být hotovo,“ věří správce.
Cena se podle něj dá odhadnout jen těžko: „Materiál může stát do milionu a na stavbě odpracujeme tisíce hodin. Podle mého odhadu by na zakázku stál kolem 5 milionů korun.“ Replika má stát na umělé vyvýšenině na konci areálu Podorlického skanzenu.
