Klasik českého kresleného humoru Vladimír Renčín (1941–2017), filozof okamžitě rozpoznatelného rukopisu, by oslavil osmdesátiny už loni, kvůli covidu a vládním omezením však jeho přátelé museli výstavu k nedožitému jubileu stále odsouvat.
Při přípravě se sešli členové hradecké Unie výtvarných umělců, výtvarníci Pavel Matuška, Lubomír Lichý a Josef Bavor a také liberecký sběratel Renčínova díla Jiří Hruboň.
„Mně bylo ctí připravit plakát, pozvánku a podílet se na podobě malé skládačky k této jeho výstavě, kterou realizuje Unie výtvarných umělců v Hradci Králové za pomoci znalce Renčínova díla pana Hruboně. Je to pocta našemu bývalému členovi Unie k jeho nedožitým osmdesátým narozeninám. Termín konání výstavy byl z důvodů proticovidových opatření již dvakrát odložen, a tak jsme rádi, že se malý průřez mistrovou tvorbou konečně může v galerii Na Hradě v Hradci Králové uskutečnit,“ říká třebechovický malíř a grafik Pavel Matuška, jenž jako jediný vkládá humor do velkých pláten.
V Pečkách má lavičku i náměstí
„Sám si považuji, že jsem na konci 70. let s Vladimírem Renčínem mohl osobně konzultovat své první pokusy o kreslený humor, byl jsem tehdy vděčný za jeho nezištné rady a připomínky. Škoda, že už se Mirek nemůže vyjádřit k tomu všemu, co se u nás a kolem nás právě teď děje. Určitě by to stálo za to,“ uvádí Matuška.
Vladimír RenčínVýstavu k nedožitým 80. narozeninám humoristy Vladimíra Renčína pořádá Unie výtvarných umělců Hradec Králové v Galerii Na Hradě, v budově knihovny Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v ulici Na Hradě 91. Otevřena je do 20. června od pondělí do pátku od 8 do 18 hodin, v sobotu od 10 do 18 hodin. |
„Mně osobně je velice líto, že člověka, který dlouhá léta rozdával vtip a chytrý humor a srandu, musel v závěru života potkat právě takový úděl. A mrzí mě, že ani po pěti letech od jeho úmrtí se v Hradci Králové, městě, se kterým byl celoživotně bytostně spojen, nenašlo řešení pro vznik jeho třeba nevelké, ale trvalé expozice nebo galerie. To v jeho rodných Pečkách, tam už lavičku a náměstí Vladimíra Renčína mají,“ podotýká Matuška.
Ilustrátor a pedagog Josef Bavor, mnoho let předseda a dobrá duše zdejší Unie, se s Vladimírem Renčínem seznámil ve druhé polovině 70. let, a to v době, kdy pracoval v tehdejší Krajské galerii na Velkém náměstí:
„Rád vzpomínám na naši spolupráci při jeho třech výstavách, které se uskutečnily v budově lékařské fakulty. O jeho chytrý humor byl vždy mezi zaměstnanci, lékaři a mediky velký zájem. Začátkem 90. let patřil Renčín k výtvarníkům, kteří stáli u zrodu hradecké pobočky Unie výtvarných umělců, podílel se na organizaci prvních Východočeských salonů.“
„Mezi výtvarníky je zvykem každoročně si vyměňovat novoročenky. Považuji se za šťastlivce, který za několik desetiletí shromáždil slušnou sbírku těch Renčínových,“ cení si ilustrátor Bavor.
„Naší hradecké Unii byl Vladimír věrný do posledních let, jeho kresby se pravidelně objevovaly na salonech i v katalozích. Považujeme si za čest, že právě na náš návrh mu byla udělena Výroční cena dr. Františka Ulricha. Naše letitá iniciativa, aby měl Vladimír Renčín v našem městě pamětní síň – malé muzeum – se bohužel dosud neprosadila. Snad někdy v budoucnu. Jeho památka však bude stále živá mezi námi kolegy a ctiteli jeho pozoruhodného díla,“ říká Josef Bavor.
Neoficiální archivář
Jiří Hruboň má k humoru blízko od dětství, ten kreslený začal sbírat v druhé polovině 60. let, v první fázi šlo o více než sto autorů.
„Někteří z nich mi byli pochopitelně bližší a sbírky jsem zredukoval asi na patnáct. Začátkem 80. let jsem sebral odvahu a oslovil pana Renčína s prosbou o osobní setkání. K tomu došlo v dubnu 1983 a od té doby jich bylo za více než třicet let mnoho, to nepočítám telefonáty ani korespondenci,“ vzpomíná liberecký sběratel.
„Přestože jsem se později seznámil i s jinými autory tohoto žánru a je osobně i jejich tvorbu jsem měl – a nadále mám – velmi rád, byl jsem při rozsahu sbírek a dalších výstav, besed či publikační činnosti počátkem tisíciletí nucen soustředit se primárně na jediného autora. Tím byl Vladimír Renčín. Trochu k tomu přispělo i to, že jsem byl už několik let – ač neoficiálně – jakýmsi archivářem jeho tvorby,“ vysvětluje Jiří Hruboň.
Vladimíru Renčínovi vděčí za mnohé, a to nemyslí jen na tvorbu, která mu byla vždy velmi blízká: „Bylo pro mne velkou ctí mít možnost setkávat se s člověkem jeho formátu a charakteru.“
Bez sarkasmů a invektiv
„Při pohledu na tvorbu Vladimíra Renčína bych zdůraznil vynikající schopnost pohledu na nejrůznější variace mezilidských vztahů, prezentované většinou s patřičným nadhledem a pochopením, bez sarkasmů a invektiv, dále nepřehlédnutelnou nadčasovost, a to od politiky až po složitější filozofické otázky, a také výrazný progres v oblasti kresby, od počátečních spíše neumělých pokusů autodidakta až k originální, kvalitní a všeobecně oblíbené podobě,“ tvrdí sběratel.
V tisku se několikrát objevily údaje, že Vladimír Renčín publikoval celkem asi 45 tisíc kreseb.
„Toto impozantní číslo je ale vzhledem k zápočtům všech duplicitních i vícenásobných zveřejnění kreseb a jiným faktorům velmi zkreslené. Podle mne bylo jen originálních kreseb asi 28 tisíc, ve sbírce jich mám 22 tisíc, zbytek je kvalifikovaný odhad. Pan Renčín byl znám jako velmi důsledný autocenzor, který v obavách z toho, aby náhodou nepoužil nápady jiných, ani neodebíral časopisy zveřejňující kreslený humor, a v 60. letech dokonce skartoval i vlastní archiv kreseb,“ vysvětluje sběratel Hruboň.
4. října 2017 |
Jak jsme se potkaliNejdřív se potkaly moje mamka a manželka Vladimíra Renčína Míla. Pracovaly totiž v Tesle a moje maminka se od Míly dozvěděla, že Vláďa (celou dobu jsem ho takto oslovoval) shání nějakého partnera na šachy. Já je hrál a v tu dobu jsem bydlel v Nerudovce, což nebylo daleko od Střelecké, kde měli byt Renčínovi. Jenže když mě Vláďa nechal nakouknout pod pokličku svého kresleného humoru, šachy brzy ustoupily do pozadí. Zamiloval jsem si ty „panďuláky“ a jejich autor se stal mým učitelem. Byl jsem sice o čtyři roky mladší, ale vzhlížel jsem k němu, jako by těch let bylo daleko víc. Naprosto nezištně mi ukázal, jak na to a vedl mě výtvarnou disciplínou, která se na škole neučí. A protože jsem byl navíc muzikant, setkali jsme se i na jeho dalším velkém projektu podle antické komedie „Lysistrata“: Nejkrásnější válka. Vladimír Renčín byl autorem libreta, Jindřich Brabec hudby a naše kapela tam hrála naživo. Tím chci ukázat, jak neuvěřitelně široký byl jeho záběr. Ostatně, i když mě manželka občas donutí k redukci počtu knih, kam já se hrabu na jeho knihovnu. Prostě svému kamarádovi a učiteli vděčím za mnohé. Ale když si tak vybavuju, nikdy jsem mu mé poděkování nesdělil „face to face“. Teď už to nedoženu, tak alespoň touto formou: Díky, Vláďo. Lubomír Lichý, humorista, karikaturista a hudebník |
