Pouť vám odpoví na jakoukoli otázku, říká vozíčkář po cestě do Santiaga

  10:12aktualizováno  10:12
Jan Dušek ze Dvora Králové nad Labem jako první český vozíčkář ujel přes 600 kilometrů po svatojakubské cestě ve Španělsku. Trpí roztroušenou sklerózou, která ho na invalidní vozík připoutala před pěti lety.

Jan Dušek u poutního místa Cruz de Ferro | foto: Tomáš Lénárd

Ke světoznámému poutnímu místu v Santiagu de Compostela ho na přelomu května a června doprovodil dvorský dobrodruh Petr Hirsch, který trasu absolvoval už potřetí, devítiletý syn Honza, filmový štáb a jeho kamarádi.

„Došel jsem k závěru, že ani pro vozíčkáře nic není nemožné. Když něco chci, tak jdu a udělám to,“ říká Dušek, který ve Španělsku oslavil sedmatřicáté narozeniny. Poselstvím jeho putování bylo inspirovat hendikepované, ukázat jim, že na vozíku život nekončí. Dokument bude mít premiéru v říjnu v Praze. Snímek poběží ve 40 českých kinech.

Je těžké zvyknout si na to, že už nejste na cestě?
Není to jednoduché, protože se mi ve Španělsku hrozně líbilo. Nejradši bych tam zůstal, ale kvůli mé nemoci to není možné. Přivyknutí je pro mě složité. Na cestě jsem každý den mluvil se spoustou lidí. Těch zážitků a dojmů je tolik, že si je ani všechny nepamatuji. Budou mi naskakovat postupně.

Jak jste si cestu užíval?
Kdybych řekl, že to bylo jednoduché, nebudu říkat pravdu. Bylo to náročné. Povrch byl kamenitý, blátivý, někdy velmi těžko sjízdný. Kluci mi museli hodně pomáhat. Také počasí nás trápilo. Zažili jsme tam lijáky, zimu i třicetistupňová vedra, která mě vysilovala. Celou cestu jsem ale nakonec ujel na vozíku.

Fotogalerie

Co se vám honilo hlavou, když jste dorazil před katedrálu v Santiagu de Compostela?
Měl jsem velkolepé pocity. Byla tam spousta poutníků, přicházeli ke mně, klepali mi na ruku, polibky, objímání a tak dále. Byl to cíl mé cesty, kterou jsem nedělal pro sebe, ale především pro lidi, kteří jsou hendikepovaní. Chtěl jsem jim ukázat, že život na vozíku nekončí. Před katedrálou jsem hodinu seděl a rozjímal. Je to monumentální stavba, která na člověka působí už jen svým vzhledem.

O čem jste přemýšlel?
Myslel jsem na svého tátu a dědu, jejichž fotografie jsem vzal s sebou. Oba jsou už po smrti. Děda zemřel ve věku 94 let letos v dubnu. Přemýšlel jsem o svém životě, co budu dělat dál. Hledám své limity. Napadlo mě, že bych se mohl podívat na Aljašku, vidět magický autobus (vrak autobusu předělaný na přístřešek pro lovce, známý z filmu Útěk do divočiny, pozn. red.). Proč ne? Kdo mě zastaví? Já chci a udělám to, ale nevím kdy.

Pouť zvládl i váš devítiletý syn. Jste na něj pyšný?
Ne pyšný, ale hrdý. Téměř celých 634 kilometrů šel po svých, je to obdivuhodný výkon. Byl k neutahání. Jsem rád, že to takhle zvládl. Ze Santiaga de Compostela jsme se ještě jeli podívat k mysu Finisterre a do rybářského přístavu Muxía, což jsou poutní místa označovaná jako „konce světa“. Můj syn poprvé v životě viděl slanou vodu a oceán. Hrál si s vlnami a přílivem. Když jsem ho pozoroval, uronil jsem slzu. Byl to dojemný okamžik. Když se vrátil do školy, volala mi jeho třídní učitelka a řekla mi, že za ten měsíc se z něj stal chlap. Změnil se, je uvědomělý, ví, co chce. Ptala se mě, jak jsem to udělal. Odpověděl jsem: Já nic, to udělala cesta. Cesta člověka změní.

Potkali jste řadu zajímavých lidí. Která setkání vám utkvěla v paměti?
Potkal jsem poutníky z celého světa, mimochodem i jednoho Brazilce, který se shodou okolností jmenoval Dusek. Jeho otec žil v Praze. Seznámil jsem se tam s pětadvacetiletou Italkou, se kterou jsem si báječně rozuměl. Byla rychlejší než my, ale jednoho dne se za mnou vrátila jen kvůli tomu, abychom si popovídali. Dokonce chce do Čech přijet na dokument o cestě, až bude v kinech. Další zajímavé setkání bylo s německým mladíkem, který šel svatojakubskou cestu, aby se zbavil závislosti na kokainu. Hodně často jsem se setkával s tím, že poutníci šli do Santiaga, aby si vyčistili hlavu. Na sobě jsem poznal, že pouť vám odpoví na jakoukoli otázku.

Na jakou odpověděla vám?
Řeknu vám příběh. Jel jsem po cestě a došlo mi, že se elektrický vozík za chvíli vybije. Musel jsem na silnici, kam by dojelo doprovodné vozidlo s manuálním vozíkem. Byl jsem tam sám, právě začalo drobně pršet. Sepnul jsem ruce, koukl vzhůru a začal v angličtině křičet: Pojď! Přidej! Udělej to! V ten moment začalo lít. Když už jsem byl promoklý a vodu cítil na kůži, znovu jsem sepnul ruce a křičel: Zastav to! Už mám dost!. V ten moment přestalo pršet. Zní to neuvěřitelně, ale skutečně se to událo. Bohužel to nemám zdokumentované. Někdo si to může vysvětlovat jako náhodu, já to náhodě nepřikládám. Byla to vyšší vůle.

Co vám cesta prozradila o vás samotném?
Že mnohdy mám o sobě možná vysoké mínění a že potřebuji srazit ten kohoutek, nemyslet si, že dokážu všechno. Možné je všechno, ale z mé strany bohužel ne. Když byla ve Španělsku horka, tak ze mě úplně vysávala energii. Neměl jsem sílu ani na to ovládat joystick elektrického vozíku. Museli mi pomoci přátelé.

Ve Španělsku jste měl menší nehodu. Co se stalo?
Když jsem sjížděl z Cruz de Ferro, což je poutní místo s velkým železným křížem na dřevěném kůlu, měl jsem potřebu být sám. Jel jsem po silnici, zbytek týmu šel po cestě, která ji lemovala. V jedné pravotočivé klopené zatáčce vozík najel na štěrk na okraji vozovky a stal se neovladatelný. Zaparkoval jsem v rigolu. Nikde nikdo. Říkal jsem si, že se asi začnu modlit, protože z toho se sám nedostanu. Náhodou šli kolem dva starší Španělé, vytáhli mě zpátky na silnici a já mohl pokračovat dál.

Lidé v Čechách sledovali vaše putování na sociálních sítích. Překvapila vás tak velká podpora?
Těšilo mě, že to lidi sledovali a že je to zajímalo. Pohánělo mě to dopředu. Říkal jsem si, že před katedrálu musím dojet.

S doprovodným týmem jste na cestě strávil měsíc. Nelezli jste si občas trochu na nervy?
Ke konci ponorka trochu byla. Cítil jsem to i na sobě, byl jsem protivný, nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil nebo něco po mně chtěl. Každý občas potřebuje být sám.

Máte představu, jak bude dokument o putování do Santiaga vypadat?
Vůbec ne. Viděl jsem hrubý sestřih, protože kameraman Tomáš Lénárd záběry stříhal po večerech přímo během cesty. Líbilo se mi to a myslím si, že dokument bude skvělý. Hrubá verze, kterou jsem viděl, naši cestu zachycovala věrně.

Budete do výsledné podoby nějak mluvit?
Myslím si, že se ke mně dokument dostane, abych provedl nějakou korekci. Ale vzhledem k tomu, že na filmu dělají odborníci a já jsem laik, nebudu proti finální verzi vůbec nic mít.

Kromě promítání vás čekají besedy. Jak se na ně těšíte?
Teprve teď se začínají kolečka roztáčet. Myslím si, že se auto hodně zapotí. Budu navštěvovat veškerá promítání v kině. Nevím, jestli se na to těším, spíš ano. Hlavně si myslím, že je to dobře. Divákům to dá víc než jen se koukat na obrázky.

Nejčtenější

Tajemství vašich dětí: pětina dívek poslala intimní fotky cizímu člověku

Ilustrační snímek

Obří boom sociálních sítí jako je Facebook, Instagram nebo Skype způsobil, že kybernetických mravnostních deliktů...

ANKETA: Krajská města zdobí vánoční stromy, vyberte ten nejkrásnější

Vánoční strom

Centra měst ovládla vánoční atmosféra, ke které patří i ozdobené vánoční stromy. Jako už tradičně mohou čtenáři...

Jako by celý rok nepršelo. Královéhradecký kraj je nejsušší v republice

V přehradě Rozkoš chybí voda, od července jen odpouští (19. 10. 2018).

Výhrůžnou červenou barvou svítí takřka celý Královéhradecký kraj v mapách znázorňujících množství vody v podzemí i na...

S postiženou dcerou házela matka o pult, pak jí zlomila stehenní kost

Nikola N. u Krajského soudu v Hradci Králové (11. 12. 2018)

Nejméně několik měsíců týrala v prvním roce života svou dceru dvaadvacetiletá Nikola N. S tělesně postiženým dítětem...

Bylo to mrazivé peklo, říká redaktorka o nočním výstupu na Sněžku

Turisté v noci stoupají na Sněžku.

Asi pět stovek dobrodruhů vyrazilo v noci na sobotu na Sněžku. Sedmnáctikilometrový výstup jen za svitu čelovky a s...

Další z rubriky

Mělnická bouda v Peci je opravená, opět se v ní budou léčit děti

Mělnická bouda v Peci pod Sněžkou

Do nových pokojů se po Vánocích nastěhují děti s dýchacími problémy, které jezdí do Mělnické boudy nad Pecí pod Sněžkou...

Za vylákání milionů na neexistující leteckou továrnu dostal muž osm let

Lubor Kult se u krajského soudu v Hradci Králové zodpovídá z mnohamilionových...

Na osm let do věznice s ostrahou poslal Krajský soud v Hradci Králové Lubora Kulta, který podle obžaloby podvodně...

K výjezdu běží i v pantoflích, hasiči z Borohrádku mají chytrou zbrojnici

Hasičská zbrojnice v Borohrádku na Rychnovsku

Je nedělní ráno, krátce po půl deváté. Starší muž se jde projít do lesa, když kousek za Borohrádkem zahlédne doutnající...

Najdete na iDNES.cz