„Tím, že se tu skoro všichni známe, je mnoho věcí jednodušších. Jsem na naše zaměstnance pyšný a ani po dvaceti letech bych je za nic nevyměnil,“ říká generální ředitel společnosti Jiří Vlček, který pochází z Náchodska.
Dnes je trend, že všechno musí být čerstvé. Nebojíte se, že vás tato nová vlna životního stylu nakonec převálcuje?
Upřímně řečeno se toho bojím jen velmi málo. Kde je dáno, že co je čerstvé, je také zdravé? A naopak. V poslední době se téma jídla stává čím dál populárnějším. Vaří se v televizi, vycházejí různé testy a srovnání a lidé se díky tomu - a je to jen a jen dobře - začínají orientovat v kvalitě potravin. Vyšší vzdělanost vede k tomu, že postupně vzniká tlak a poptávka po kvalitních potravinách a zákazník se už neorientuje pouze na cenu, na což jsme i my museli reagovat. A dnešní uspěchaná doba nepřeje tomu, aby lidé trávili nekonečný čas v kuchyni. Kvalitní mražená potravina je téměř optimální řešení, jak ušetřit čas a zachovat si nároky na kvalitu. Ale musím zdůraznit, že musí být kvalitní, čemuž odpovídá i cena. To je jednoznačně vidět v zahraničí, u nás je cena zatím stále hlavním nákupním impulsem.
Co když řeknu, že rozmražené prostě není tak dobré?
Žádná zmražená potravina není a ani nemůže být chuťově stejně dobrá jako čerstvá. Není nad to, když si dáte pizzu právě vytaženou z pece. Standardní mražená je předpečená a zákazník si ji doma v podstatě dopéká, což má nutně vliv na její senzorické vlastnosti. Jedním z našich velkých nových projektů, se kterým začínáme sklízet úspěchy v zahraničí, je proto výroba nepečených mražených pizz, kde se právě eliminuje prvek dvojího pečení. Ale je to něco za něco. Předpečená mražená pizza se dělá asi 10 až 12 minut, nepečená 17 až 20 minut. Na lepší chuť si prostě musíte počkat. Nepečené výrobky jsou novým trendem a předpokládám, že je brzo představíme i na našem trhu.
Máte nějakého šéfkuchaře?
Kdepak, proces je mnohem složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Na vývoj pizz máme celé oddělení, kde tři mladé inženýrky s potravinářským vzděláním den co den vymýšlejí a připravují nové výrobky. Jsou v podstatě dvě základní cesty, jimiž to u nás vzniká. V první pošle zákazník relativně přesný požadavek na složení pizzy, kde si nadefinuje nejen její složení, to jest kolik a které ingredience požaduje, ale v poslední době velmi často i kvalitu jednotlivých složek. Druhou cestou je vlastní vývoj. Jezdíme po výstavách a veletrzích, případně „služebně“ navštěvujeme restaurace a pizzerie a koukáme, co je nového.
Jak se podniká v srdci Orlických hor?
Má to svá specifika. V mnoha ohledech je to mnohem složitější a náročnější, než kdybychom působili v Praze či Hradci Králové. Asi si každý dokáže představit, jaké je to v zimě organizovat do hor kamiony. A nejde jen o dopravu našich výrobků, musíme sem dostat i suroviny. Jen mouky potřebujeme zhruba 120 tun měsíčně. Také se obtížněji shánějí pracovníci, problém je hlavně s odbornými profesemi. Na druhou stranu se snažíme s místními lidmi nastavit osobní přístup a věřím, že to funguje.
Laik jen stěží chápe, jak je možné, že někdo v horách dělá pizzy, které třeba na anglickém trhu vytlačují italského výrobce...
Přiznávám, že ani já se tomu nepřestávám divit. Trochu vás ale musím vyvést z omylu. Italové, přestože světu dali pizzu, zdaleka nejsou jejími největšími konzumenty. Daleko největšími jedlíky mražené pizzy jsou překvapivě Norové, kteří jí dokážou za rok sníst 9 kilogramů na osobu. U nás je to pro srovnání 0,6 kilogramů.
Společnost FrostFood
|
Jaké byly vaše začátky?
Na počátku byla myšlenka Petra Štibory, který s dvěma společníky našel odvahu půjčit si stamiliony a pustit se do přestavby bývalých ruských kasáren v Rokytnici v Orlických horách na továrnu. To se psal rok 1994. Po skromných začátcích se podařilo vybudovat silnou značku, která se zalíbila zahraničním investorům a v roce 1998 prodali společnost do norských rukou. Tady se právě zrodila podstatná část současného úspěchu. Nadpoloviční většina však dnes opět patří českým manažerům.
Odbočím a zeptám se, jak se vám v Česku podniká?
Není to jednoduché, ale naučili jsme se s tím žít. Jezdím často po Evropě a občas se nestačím divit, co je ve stejné Evropské unii se stejnými legislativními požadavky možné. Některé naše státní dozorové orgány jsou mnohem náročnější a byrokratičtější než vyžaduje zákon, čímž nám často ve srovnání s konkurencí v jiných státech spíše škodí. Často je to dáno tím, že nemáme vymezené pravomoci těchto státních orgánů. Výsledkem je, že jednu a tu samou věc nám chodí kontrolovat různé instituce. Na druhou stranu musím spravedlivě přiznat, že s některými úředníky jsme už dokázali navázat korektní vztahy a například spolupráce se Státní veterinární správou je na vysoké úrovni.
Co byste tedy změnil?
Na jedné schůzce s bývalým premiérem Janem Fischerem jsem odpověděl na otázku, co od vlády očekáváme, že by nám stačilo vytvořit stabilní prostředí, kde se nemění zákony každý rok. Vytvořte nám stabilní prostření, nechte nás v něm podnikat a nepřekážejte nám. To bych si přál.
Zpět k pizzám. Co dnes lidem oproti 90. letům, když jste začínali, chutná?Tehdy jsme vyráběli pouze americký typ pizzy na silném těstě a to čtyři druhy - šunkovou, mexickou, žampionovou a sýrovou. Dnes skoro každý Čech byl v Itálii a ví, jak vypadá ta pravá italská. Trend se změnil, lidé přešli od amerických k tenkým italským. Velmi populární jsou příchutě quattro formaggi, Hawaii a stále se drží tradiční šunková pizza.
