Ve Studnici, která je součástí Jívky na trutnovsko-náchodském pomezí, žije sedm stálých obyvatel. První říjnový víkend tu přesto bylo rušno a „kapacita“ bývalé sudetské obce se zněkolikanásobila.
Konal se tu 3. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy Drajborna sobě. Svá díla ve stodole z roku 1833 a jejím okolí představilo dvanáct umělců zabývajících se malbou, fotografií, sochařstvím i videoartem.
Od klasických výstav se Drajborna liší úplně ve všem. Dějištěm není uhlazená galerie, ale dřevěná stodola, trvá pouze jeden den a umělce nespojuje technika ani umělecký styl. Obrazy, fotky a sochy přirozeně splývají s vybavením stodoly.
„Je to v podstatě sympozium, které má velmi vstřícnou atmosféru. Podobné akce jsem zažil ve Francii nebo v Anglii, kde umělci vyklidí byt a udělají jednodenní výstavu. Přátelé se setkají a řeknou si, co potřebují. Na to 24 hodin úplně stačí. Takhle by to mělo být,“ uvedl akademický sochař Milan Vácha.
Podle něj je Drajborna důkazem, že různé způsoby uměleckého vyjádření mohou být pohromadě, aniž by to působilo rušivě.
Sestava výtvarníků je od začátku prakticky stejná, mění se jen datum vernisáže. Tradiční účastníky, jako jsou malíř Karel Štěpánek, broumovský výtvarník Petr Staněk, tvůrce koláží Hynek Šnajdar z České Skalice, loutkářka Šárka Váchová či fotografové Milan Šlégr a Eva Kešnerová, letos doplnila hodonínská videoartistka Alžběta Bačíková. Sedmadvacet let z ní zároveň učinilo nejmladší účastnici.
Na louce za stodolou umístila „nábytkovou“ instalaci složenou z obývákové stěny a televizní obrazovky, kterou letos vystavovala v českoskalické galerii Luxfer a naposledy ve Zlíně.
„Instalace původně vznikla k jednomu videu na téma normalizační kultury a kapely Spirituál kvintet. Sektorová obýváková stěna je hodně svázaná s televizní kulturou té doby,“ popsala Alžběta Bačíková.
Pevná pravidla neexistují
První ročník originální výstavy se konal v roce 2013. Mezi duchovní otce myšlenky patří výtvarník a galerista Roman Rejhold z České Skalice, který statek se stodolou ve Studnici vlastní.
„Vzniklo to spontánně. Neměl jsem pro stodolu využití, párkrát jsme se tu sešli a rána zde byla úžasná. Je to ideální místo, které má genius loci na pořádání výstav. Neexistují nějaká pevná pravidla, nemáme žádný společný koncept, je to v podstatě umění bez hranic,“ vysvětlil Rejhold. Počet návštěvníků jednodenní akce se každoročně zvyšuje, letos jich bylo více než sto.
Přestože je Drajborna přehlídkou současného umění, tentokrát ji pořadatelé rozšířili o umění podstatně starší. U cesty, před chalupou Romana Rejholda, odhalili první zrestaurovanou sochu ze sousoší Tři králové. V roce 1850 jej nechali vytvořit a instalovat původní majitelé chalupy - rodina Jáklových. Ztracené sochy se podařilo v různém stádiu poškození objevit teprve nedávno, Baltazara až letos v květnu.
„Socha byla vsazená v hromadě betonu a přibetonovaná zády ke zdi. Chyběla jí tvář, z hlavy měla pouze korunu, nalezl se i fragment kolena jedné nohy. Socha byla prasklá a měla ulomenou ruku,“ uvedl Roman Rejhold.
Zrestaurování fragmentů skulptur se ujal Milan Vácha. Právě Baltazara se mu v pražském ateliéru povedlo opravit nejrychleji, sochy Kašpara a Melichara se na pomník vrátí v dohledné době.
První písemné zmínky o Studnici pocházejí už z roku 1542, dnes je součástí bývalé hornické obce Jívka. V zapomenuté osadě pod Teplickými skalami žije sedm stálých obyvatel, i s chalupáři celkem okolo 20 lidí. Nebylo tomu ale tak vždycky. V původně německé obci žilo 500 obyvatel, byly tu tři hospody, škola a mlýn. Po 2. světové válce však museli usedlíci vesnici opustit.
