Sedmatřicetiletý umělec pochází z Machova na Náchodsku a tvoří v londýnském Brixtonu. Ve svých nynějších výstavách cituje motivy ze známých pláten a přidává současný komentář.
Do srpna jsou k vidění jeho precizní malby pod názvem Cesta na Island v Národní galerii ve Šternberském paláci. Současně připravil pro Galerii Dům v Broumově doprovodnou instalaci Kilián Ignác D., která trvá do poloviny června.
Divákovi se dostane dávka faktů i notně mystifikace. Oběma výstavami totiž malíř objasňuje, jak je možné, že Island přišel o barokní etapu. Rozehrává příběh Dientzenhofera, který se prý po dokončení zakázky na přestavbě broumovského kláštera vypravil na Island, kam ho učenec Árni Magnússon pozval vystavět katedrálu.
Jak se vše zvrtlo na lávou pokrytém Islandu, ukazuje expozice v zahradním domku. Obrazy, které měly viset v nikdy nepostavené katedrále, zůstaly porůznu po kostelích, ale díky dvojici badatelů vypluly na povrch a jsou teď k vidění v Praze.
Broumovská výstava chce diváka vtáhnout přímo do Dientzenhoferova mozku. Martinec se vydal na Island, kde nafotil i natočil „dokumenty“ o něm. Na stěnu galerie přidal trochu hipsterský portrét stavitele i olej zachycující výhled z okraje Reykjavíku, jak ho Dientzenhofer mohl kdysi také vidět, nebo obraz svíčky na tmavém pozadí, jejíž plamen cestuje mimo.
„Svíčky už byly na obrazech v baroku i gotice jako symbol osvícenství, ve 20. století se s nimi proslavil Gerhard Richter. Já jsem je pozměnil v tom, co prožíváme v digitální době jako manipulaci. To koresponduje i s celým příběhem Dientzenhofera. Je to realistické, ale zároveň je to manipulace, plamen už nedává smysl, bylo něco smazáno,“ říká Hynek Martinec.
Takže to vidíme i na výstavě?
Tak pracuji i s dějinami, udělám intervenci v tom, že si vezmu dva charaktery lidí, tedy Árniho Magnússona a Dientzenhofera, a začínám si s nimi hrát. Snažím se nastínit, že je strašně těžké dopátrat se pravdy, protože pak už jsou jen samé reinterpretace a umělci na tom mají velký podíl.
Odvinul jste první nápad od Kiliána?
To ne, Kilián do toho vstoupil trošku později. Začal jsem nejdřív celou koncepci směřovat k výstavě v Národní galerii, což mi trvalo skoro tři roky. Kurátor Petr Vaňous mi napsal před rokem a půl, zda bych v Broumově uskutečnil nějaký projekt, ale to jsem se omluvil.
Pak jsme ale korespondovali a mně to začalo šrotovat. Říkal jsem si, vždyť je to Broumov, byl tam Kilián, kostely. Najednou se to šťastně propojilo, začal jsem dávat dohromady celý příběh. Kilián zadal obrazy hodně dopředu, malíři byli hodně vytíženi a trvalo jim to i pět let, než je dodali. Je to reálné-nereálné, ale ve výsledku to mohlo být reálné.
Stometrová špičatá katedrála vypadá jako ze sci-fi.
Původně měla být katedrála z keramiky, dole je organicky tvarovaná, což je nejbaroknější část, pak vychází do gotiky do špice a dalším rozměrem je egyptský prvek. Nebyla snaha udělat vyloženě barokní katedrálu, je to nečasový projekt.
Povrch je z porcelánu, vchází se do ní pět set metrů dlouhou chodbou z jeskyní, je to uzavřená kapsle bez oken a dveří. Uvnitř je výtah, kde by diváci usazeni v půlvajíčku rotovali a nahlíželi by na obrazy. Bylo by sice složité tuto katedrálu zrealizovat i dneska, ale bylo by to možné, konzultoval jsem to s architekty. Do lávy by se musely vyvrtat třeba třicetimetrové vrty a do nich by se daly pilíře, pak by katedrála vydržela i zemětřesení.
Jak na vás zapůsobila procházka po broumovských kostelích? Ovlivnilo vás baroko už dříve?
Zvláštní je, že jsem hodně orientovaný na renesanci, s tímhle kódem jsem se už narodil. Jsem v tom dobrý, ale před pěti lety jsem tušil, že toho řemesla už je moc. Už to byla spíš jen kulturistika, dokázat, jak se maluje. Pak mi ale začal chybět příběh, přesah, co by umění mělo říct divákovi, scházela tam komunikace.
Většinou se to zastavilo na estetice, ale to není všechno. Umění by mělo promlouvat ve více vrstvách. Proto jsem se rozhodl malovat víc radikálně, jen černobíle, víc jsem šel po příběhu a tématu. Techniku už beru automaticky, tím už se nechci zabývat.
Proto si vážím této broumovské výstavy, protože ta mapuje mé výstupy od klasického obrazu, fotografie, performance, instalace, kresby, architektonického návrhu. Zasahuji do více úrovní, je to současný jazyk umění. Myslím, že rozdíl vůči ostatním umělcům je, že mám tu škálu obrovskou. Dokážu namalovat tradiční obraz, nemusím ho imitovat, zatímco spousta současných umělců se zastaví u fotek či instalace.
Opouštíte tedy barvy, jak je vidět i v Národní galerii?
Před dvěma lety jsem byl na Islandu na koncertu Björk, kterou mám ohromně rád, ale tento koncert byl extrémně radikální. Zbavila se bubnů, měla sice orchestr, ale ona je založena na rytmech. Říkal jsem si, že to je odvážné. To mě ovlivnilo, řekl jsem si, že můžu také jít ještě radikálněji.
Když jsem uvažoval o Broumovsku, vzpomněl jsem si, jak jsme sem jezdili jako děti. Když se přejedou Pasa, kolem Broumova je všude červenozem. To jsem z domova neznal a tehdy jsem to nechápal. Bylo to někde zasunuté. Když jsem byl před třemi lety na Islandu, nabral jsem tam skutečnou lávu. Barvou je úplně stejná jako zdejší hlína. Proto jsem zredukoval barvu.
Je to další podkres, snažím se najít vždy nějakou podstatnou věc, i z dětství, a propojit to. Je tu nějaké místo, nějaká země, což je i důležitý článek pro architekturu. Kiliánův projet ztroskotal na tom, že nemohl vyvrtat základ pro katedrálu, ale alespoň je tu barva, která ta místa propojuje.
Hynek Martinec (1980)Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, absolvoval i studijní pobyt na Middlesex University v Londýně a Cooper Union v New Yorku. V Británii se mu v roce 2007 povedlo prorazit s hyperrealistickým obrazem své přítelkyně „Zuzana v pařížském ateliéru“, za nějž obdržel prestižní ocenění pro mladého umělce od londýnské National Portrait Gallery. V Londýně, kde žije a tvoří dvanáct let, založil rodinu. Získal i několik dalších ocenění za portréty, vystavoval v Česku, Českých centrech, v Británii, na Islandu či Německu. Galerie Rudolfinum ho před šesti lety zahrnula mezi současné britské malíře na výstavě Beyond Reality. |
Vidíte Broumovsko jako zvláštní kus země, i po letech od války stále odlišný?
Jsem schopen trošku víc pochopit přesah historie. Dříve jsem to vnímal povrchněji, že tu není práce a že je to hrozně krutý kraj. Ale nikdy jsem to tu neocenil po kulturní stránce. To je třeba Dientzenhofer.
Vnímal jsem ho, ale nikdy jsem ho pořádně neocenil, až teď, když jsem šel po tom, co tu bylo vytvořeno v klášteře. Měl jsem unikátní příležitost pět dní tu bydlet a tvořit instalaci a velmi pozitivně to tu na mě dýchlo. Asi je to i tím, že jsem extrémní fanda umění.
Když mám prostor kde tvořit, pak už se dokážu do toho místa hodně ponořit a jsem šťastný, že mohu být kreativní. Na druhou stranu mě přitahuje i tragédie, život je tu těžký a spousta lidí odjíždí. Vážím si proto, že je tu v klášteře Jan Školník, který se snaží sem lidi pozvat.
Když máte přehled z mnoha galerií, jak na vás zdejší baroko a klášter zapůsobily?
Nádhera. Viděl jsem teď klášter při prohlídce a přijde mi jako vrchol. Kostel vypadá jako přenesený z Říma. Asi největší tragédie Broumova je, že je tu neuvěřitelný potenciál, historický klenot, ale málo lidí si to uvědomuje v poměru k Evropě. Není to lokální otisk, ten je z doby komunismu nebo 20. století.
Baroko není lokální, tohle zdejší je skutečně evropského formátu. Z toho bychom se měli poučit. Pořád říkáme, nejsou na to peníze, ale tehdy to ti předchůdci nějak dokázali. Nechci tvrdit, že co je evropské, je nejlepší, ale stopa tady je. Pochopil jsem to, když jsem tu tvořil, určitě budu na Broumov od téhle doby nahlížet jinak, s větším respektem.
Určitě to tu lidé mají těžké, ale jde o to, co si z té historie vytáhneme. Jestli se budu upínat k tomu, že jde o Sudety, nebo si vytáhnu tu část barokní. Je na mně, do jaké hloubky půjdu.
Jak se vám daří v Londýně?
Mám tam už po těch letech určitou komunitu lidí, umělců, se kterými se navštěvujeme. Je pro mě těžké současně působit v Londýně i Čechách. Výstavy v Čechách jsou jako tunel, do kterého se na čas ponořím, a pak zase odjedu zpátky.
Nemám tady tu jemnou vibraci, asi ji mám už v Londýně. Jsem tam spokojený i přes neuvěřitelné politické kotrmelce. Láká mě tvořit projekty i v jiných kulturách, takže třeba obraz podle El Greca jsem umístil ve Španělsku v horách. Baví mě vysunout tyhle věci někam jinam.
Jak jsem trávil takovou dobu ve velkých městech, paradoxně mě začínají bavit tyto „off-site projects“, trochu na okraji, že by je tady člověk nehledal. Možná je to i dobrý přístup ke kreativitě, tady v Broumově jsem měl absolutně vynikající podmínky, nikdo mi do toho nemluvil, mohl jsem si vymyslet, co jsem chtěl. Překvapilo mě to tady v dobrém. Naproti tomu v Národní galerii mi kladli spoustu podmínek.
