Výstava začala ve čtvrtek a potrvá do 18. března.
Autorka s nezaměnitelným rukopisem vytváří loutky, reliéfy českých panovníků a rozšiřuje své betlémy v Novém Městě, Rychnově nad Kněžnou nebo Lanškrouně.
Manželství s botanikem Josefem J. Haldou ji však nasměrovalo i do říše rostlin. On napsal čtyři odborné monografie rodů hořec, pivoňka, lýkovec a prvosenka a ilustrátorka je opatřila obrázky, temperami, akvarely a perokresbami. Nejradši je kreslí „naživo“.
Jarmila Haldová
„My jsme v 90. letech mohli dost cestovat, takže jsme byli na různých místech po Číně, v zemích bývalého Sovětského svazu, v Americe. Pokud bylo možné najít rostlinu v živé podobě, bylo to pro mě lepší. Ale když už ilustrátor nabyde zkušeností, je schopen to zvládnout jen s herbáři. Navštívili jsme herbář v Pekingu, v Kunmingu, v Irkutsku, v Dušanbe v Tádžikistánu a jinde. V nich jsme našli, co měli, a pak to dotáhli do detailů v Anglii, protože královské herbáře jsou budované velice pečlivě. Za některými kytkami, které se vyskytují třeba v Barmě, bychom se dostali jen těžko,“ míní pětašedesátiletá Jarmila Haldová.
Proč jsou u rostlin ilustrace lepší než fotografie?
Barevné ilustrace jsou většinou estetičtější a také názornější, kytku můžu nakreslit tak, aby květy byly nakloněné ze všech stran a byla vidět celá anatomie. Pro odborné práce je to výhodné, v monografiích jsou rozkreslené všechny detaily, jsou tam i klíče k určování, popisuje se, kde se rostlina nachází zeměpisně i v jakém prostředí žije. Jde o hodně odborné práce, ale protože v nich jsou barevné obrázky, rádi si je prohlédnou i laikové. Na překážku není ani angličtina, u takové systematické práce vám stačí naučit se několik základních termínů a porozumíte.
To ukazujete rostliny z celého světa?
Třeba kniha o hořcích zachycuje několik set druhů rozesetých po celém světě, ale ono se to mění, už se třeba od té doby našly další. My jsme tyto monografie začali vydávat od 90. let, dvě jsme vydali sami, dvě vyšly ve Spojených státech amerických. Než jsme nashromáždili dost materiálu, na hořcích jsme pracovali dvacet let a práce na knize pak trvala další tři roky. Takové věci se nedají naplánovat. Od 19. století se nově popsané druhy rostlin shromažďovaly v Anglii v souborném díle, které se nazývá Index Kewensis. Dnes už je vše propojeno tak, že když někdo pojmenuje nový druh, dozvědí se to všichni. Dříve se stávalo, že jmen bylo mnohem více, proto je autor monografie vždy musel posoudit a vytřídit.
Do jaké míry bude výstava v Zázvorce odborná?
Kurátor Petr Suchánek uspořádal originály esteticky, divákem totiž nejspíš nebude specialista botanik. Já mám zalíbení ve všelijakých starých herbářích, takže i tyto tabule se snažím uspořádat tak, aby měly pěknou kompozici. Avšak i odborník tam najde všechny detaily. Když jsme v Edinburghu studovali herbáře, jedna specialistka už měla v rukou naši hotovou knihu, ani už nevím, zda to byly hořce nebo pivoňky. Chválila, že je to všechno dobré, ale u jednoho druhu se pozastavila, že kalich neodpovídá tomu, co ona viděla. Já jsem ale oponovala, že jsem to kreslila přímo z tamního herbáře. Odbornice po tom pátrala a nakonec díky tomu, jak jsem to nakreslila do naší knihy, ona popsala nový poddruh.
Kde všude jste květiny malovala?
Kde jsme byli, vždy jsem malovala. Mám celé štosy kreseb ze Sibiře, z Číny, a nejen druhy, které jsme právě zpracovávali. Kreslila jsem květenu i alpinky do časopisů, lomikameny, prvosenky, příbuzné pochybky, soldanelky, bramboříky a další. Hodně jsem kreslila v Turecku, na Balkáně v horách. Když si na cestách něco nakreslíte, nikdo vám to nemůže vyčítat.
