Inscenace Podivuhodný cirkus doktora Tarzana a Indiánská pohádka, které scéna pro děti od tří do sta let uvede premiérami v březnu a dubnu, tak budou takřka mezinárodními projekty.
"Loutkáři ze tří zapojených divadel budou v projektu pracovat na inscenacích jednotlivých scén. Umožní jim to vzájemnou výměnu zkušeností a samozřejmě to také otevírá dveře pro naše další působení v konkrétní zemi," vysvětluje dramaturgyně Divadla Drak Dominika Špalková.
Čtyřiadvacetiletá Kelli Marková z divadla Nuku v Tallinu a sedmadvacetiletá Zala Kalanová z LGL divadla v Lublani celý minulý týden připravovaly rekvizity pro Indiánskou pohádku, jejíž premiéru režisér a skladatel Jiří Vyšohlíd plánuje na polovinu dubna.
"U nás v divadle jsem nová, tak mě hned poslali na zkušenou, abych pochytila nové metody výroby loutek nebo scény," říká Kalanová, která v lublaňském divadle pracuje v dílně a pomáhá tamním scénografům.
"Jeden z nich je Čech. Teď pod jeho vedením připravujeme hru o historii našeho hlavního města Lublaně. Doufám, že tam použiju nové metody výroby, které jsem se tady naučila. Určitě si chci do Lublaně přivézt tento materiál, který jsem ještě nikdy neviděla. Pracuje se mi s ním velmi dobře," vykládá mladá loutkářka, když ukazuje silnou modrou pěnovou látku.
Její estonská kolegyně zatím nanáší další vrstvu sádry na budoucí indiánskou masku, kterou později pomalují kmenovými symboly.
Práce je spíše zábavou
"Masku jsem nedělala už dlouho, je super si to znovu vyzkoušet. U nás je děláme z něčeho úplně jiného a tohle je skvělý nápad," pochvaluje si Estonka Marková, která v divadle Nuku pracuje především na tvůrčích dílnách pro děti.
"S dětmi tam vyrábíme loutky a hrajeme různé hry. Ještě ale studuji na vysoké škole a doufám, že až ji dokončím, budu se moci posunout dál. Tahle stáž v hradeckém divadle je proto neocenitelná zkušenost, která se mi jednou bude hodit při psaní diplomové práce, ale i do životopisu," směje se zrzavá Estonka.
"Naše divadlo je sice o něco větší než Drak, ale jinak velké rozdíly nevidím. V obou je hlavně výborná atmosféra. Práce v obou je spíš zábava, a to především díky skvělým lidem," myslí si loutkářka z Tallinu.
Obě dívky tíhly k výtvarným pracím už odmala, Kalanová se pro svoji práci rozhodla při své první návštěvě České republiky. "Jako dítě jsem byla s rodiči v Praze a tam se mi v jednom obchodě se suvenýry moc líbila loutka smrťáka. Byla ale drahá, tak mi ji nekoupili. Rozhodla jsem se proto, že chci loutky vyrábět," vzpomíná výtvarnice pocházející z umělecké rodiny.
Obě zahraniční loutkářky ukončily svoji misi v Draku v pátek. Jejich hostování v hradeckém divadle bylo posledním dílem projektu České republiky, Estonska a Slovinska. Už loni v červnu totiž Jiří Bareš a Štěpán Uherka z drakovských dílen navštívili lublaňské divadlo LGL, kde se zúčastnili čtrnáctidenního workshopu.
"Oceňuju hlavně velmi přátelskou a kolegiální atmosféru, která po celou naši návštěvu panovala. Setkání pracovníků divadelních dílen je velmi potřebné a přínosné, zvláště v případě tak izolované profese, jakou je výroba loutek," potvrdil šéf hradeckých dílen řezbář Jiří Bareš.
V listopadu si pak svoji misi v Nuku v Tallinu odbyla jejich kolegyně Tereza Dvořáčková. Projekt, který staví na fenoménu loutkářského řemesla v evropském kulturním prostoru, podpořil evropský program Culture.
