Poprvé Josefa Borovku napadlo vydat se na zahraniční mise už za studií poté, co slyšel osobní zkušenost od jednoho vojáka.
„Měl jsem samozřejmě určitou vizi a pochopil jsem, že už jako student medicíny mohu pomáhat v různých projektech. Také se mi nelíbilo, že při studiu medicíny je tak málo praxe. Když jsem se pak shodou okolností setkal s jedním vojákem, který vyprávěl o tom, jak byl na humanitární pomoci v Keni, řekl jsem si, že by to bylo super,“ říká sedmadvacetiletý lékař.
„Shodou dalších náhod jsem se na svou první misi dostal celkem snadno a až v průběhu pobytu jsem pochopil, o čem ta humanitární pomoc je a o čem vůbec je tamní svět. Od té doby už si projekty cíleně vybírám a pokaždé, když se vrátím, vím, že pojedu znovu,“ popisuje Josef Borovka.
Nového začátku se český chirurg samozřejmě trochu obával. „Když jsem odjížděl poprvé, doma měli všichni téměř slzy v očích, řečeno s nadsázkou. Je to jiný svět, jsou tam věci, o kterých tady jenom slýcháme, třeba tyfus nebo malárie,“ říká.
„V oblasti, kde jsem byl, je 16 procent lidí nakažených HIV. Ale protože jsem tam jel s týmem, který už měl zkušenosti, a hlavně s manažerem projektu Alešem Bártou, mohl jsem být klidný. On mi ukázal, jak si mám počínat nejen co se týče medicíny, ale také jak se chovat k tamním lidem,“ vypráví chirurg.
Borovka se učil v průběhu ošetřování dodržovat africké tradice, zjišťoval, co si lékař může dovolit a co už ne, aby neohrozil sám sebe.
„Když člověk dodržuje určité zásady, není se čeho bát. Ale už se mi i stalo, že na mě voják mířil zbraní. Byla to moje chyba, úplná hloupost. Vyfotil jsem si banku, protože to byla krásná stavba a vůbec mě nenapadlo, že to je v Keni státní budova, kterou si oni velmi pečlivě chrání. Voják ke mně okamžitě přistoupil, musel jsem odevzdat mobil a vysvětlovat. Od větších nepříjemností mě zachránilo hlavně to, že jsem lékař z humanitární pomoci,“ vzpomíná.
Některé nemoci v Africe znamenají konec nadějí
Na blogu lékaře se lze dočíst i o příběhu patnáctileté dívky nemocné těžkou malárií, kterou se přes veškerou snahu rychnovskému lékaři a jeho spolupracovníkům nakonec nepodařilo zachránit.
„V tomto případě se sešlo několik problémů. Rodina dívku přivezla už ve velmi těžkém stavu, protože její apatii přisuzovali smutku z rodinné tragédie. Dívce kvůli těžké nemoci selhávaly ledviny i játra. Dialýza byla absolutně mimo finanční možnosti příbuzných, a tak jsme narychlo vyhlásili v Čechách sbírku. Peníze se rychle vybraly, ale dívka zemřela těsně poté, co jsme ji dopravili na dialýzu. To jsou ty nejtěžší chvíle,“ líčí.
Tamní lidé, přestože znají hodnotu života, jsou prý smířeni s tím, že některá onemocnění zkrátka znamenají konec. A když tam Borovka stál jako člověk z Evropy, přemýšlel o tom, že u nás by to kolikrát byly snadno řešitelné věci, zatímco v Africe je to nepředstavitelný problém.
„Vím, že kdyby byl pacient u nás doma, můžeme mu pomoct. Takových pacientů - bohužel ve velké míře dětských - je tam opravdu hodně,“ říká.
Mladý lékař si na to musel zvyknout: „Člověk si to musí v hlavě trochu přednastavit. Když dorazím do Afriky, bývám většinou v dotyčné vesnici suverénně nejbohatší člověk. Ale není možné a správné začít všem rozdávat peníze. Člověk si musí říct, co je jeho úkolem, co tam má udělat. Ve chvíli, kdy bych propadl nějaké lítosti a bezmoci, byl bych tam úplně zbytečný.“
A tak se snaží pomoct, jak nejlépe umí. Pomáhá mu zpětné ohlédnutí za každým dnem, kdy si pravidelně každý večer sedne a píše blog. Až zpětně si často uvědomí některé věci.
Doma pořádá přednášky. Tady si lidé neuvědomují, jak se mají
Jedním z nejsilnějších emotivních zážitků pro něho bylo, když se náhodou dostal do základní školy a uvědomil si, že se tam pohybuje jako vysokoškolsky vzdělaný člověk navíc se skvělým rodinným zázemím a dívá se, v jakých podmínkách tam žijí místní lidé. Přitom jediný rozdíl mezi ním a africkými dětmi je, že on se narodil někde jinde.
„To jsou momenty, které člověka zasáhnou nejvíce. Proto pořádám přednášky a snažím se o tom mluvit a psát, aby i tady měli lidé povědomí o tamní realitě. Spousta lidí tady si vůbec neuvědomuje, jak se tu máme dobře, jaké zde dostáváme vzdělání a jak máme dostupnou zdravotní péči,“ poznamenává.
V Africe se někdy domluví anglicky, jindy pomůže překladatel: „Vždy se ale snažím naučit několik nejužitečnějších výrazů. Při vyšetřování pak hodně čtu z výrazu tváře, abych zjistil, kde má pacient bolavá místa. Často dávají bolest najevo jen povytažením obočí. Na chirurgii je krásné, že se můžeme domluvit i rukama nohama a není těžké zjistit, co pacienta bolí.“
První místo, na které vyjel, bylo podle projektu Aleše Bárty v Keni, který tam před lety uviděl starou dřevěnou chatu. Po 13 letech však tam je i vybavený malý sál, kam jezdí týmy doktorů:
„Vždy žasnu nad tím, co zmůže jedinec, pokud si jde za svým. Není to vůbec jednoduché, s místními je totiž velmi špatná domluva. Je tam třeba se obrnit velkou trpělivostí při jakékoli práci. I proto jednotlivé skupiny z různých projektů spolupracují, navzájem se znají a často si pomáhají.“
Místní pacienti vydrží neuvěřitelné věci
Někdy musí jako lékař vyloženě improvizovat. „Někdy dokonce až tak, že pokud bych něco podobného zkusil v Čechách, bylo by to k smíchu nebo možná i na zavření. Na tamní medicíně se mi ale právě líbí, že všichni vědí, jak by to bylo nejlepší, a udělají všechno možné pro to, aby se tomu co nejvíce přiblížili. Pokud ale máte na louce nemocnici s dírou do zdi jakožto větráním na sále, je jasné, že o sterilním prostředí nemůže být řeč,“ říká.
Mnohokrát si však říkal, jestli ti pacienti nejsou právě díky tomu houževnatější a vydrží neuvěřitelné věci.
Humanitárních misí se Borovka účastní kvůli dobrému pocitu, že udělá něco pro druhé i pro sebe: „Když se za tím kdykoliv ohlédnu, vím, že to bylo dobré rozhodnutí po všech stránkách, a proto si stojím za úmyslem vyjet znovu. Vždy se hodně naučím. Vidím nemoci, které tady už jsou dávno vymýcené, nebo stavy, které tady řeší jen specializovaná pracoviště.“
Několikrát také viděl, jak si doktor sedl k pacientovi do postele a vzal ho kolem ramen. „To je v Čechách naprosto nemyslitelné. Nebudu vám lhát, přál bych si, aby to tu bylo také takové,“ přiznává.
