Letní procházka kolem Martínkovic na Broumovsku má nezvykle hořkou příchuť. Ač panuje slunečná idyla a na stromech dozrávají špendlíky, polní cestu teď lemují znepokojivé fotografie nuzáků v hadrech a vojáků v uniformách bez hodností. Na rozlehlých lukách - hned vedle dnešního letiště - stály dřevěné baráky zajateckého tábora.
Dodnes se o táboře mnoho nevědělo. Vše přebila druhá, ještě ničivější válka i nucený odchod původních obyvatel ze Sudet.
Pozapomenutou kapitolu z místních dějin přibližuje výstava v krajině „Lager Broumov/Braunau 1915–1918“ i nová kniha. Autoři otevřeli instalaci s pětapadesáti panely koncem července, dva jerejové, nižší pravoslavní duchovní, zde sloužili panychidu za mrtvé.
„Chci, aby lidé pocítili autentický zážitek přímo na místě. Uvidí, jak byl tábor veliký, podle té obrovské volné plochy. Když půjdou krajinou, polní cesta je dovede až na zajatecký hřbitov, kde si sami vězni postavili památník. Bude to účinkovat na lidi víc, než kdyby si prohlédli fotografie někde v galerii,“ říká sběratel a badatel Petr Bergmann, který výstavu připravil s Martinem Burianem a Janem Hrdým.
Fotky od poručíka Langera. Citlivé portréty s jedovatými glosami
Základem pro výstavu se stal soubor unikátních fotografií vojenského lékaře poručíka Georga Langera, jenž byl amatérským fotografem, v táboře sloužil a jeho otec byl jedním z tamních velitelů. Langer tak těžil z toho, že mohl v táboře volně fotografovat, pořídil řadu snímků, včetně působivých portrétů, z oficiálních událostí, ale i z všedního života.
Když v roce 1917 po dvou letech odcházel z čela tábora generálmajor Josef Mayrhofer von Grünbühl, lékař Langer mu věnoval památeční album se svými snímky.
„Fotografie přitom opatřil sarkastickými, rádoby vtipnými popisky, což jsem dost často převzal pro výstavu. Například k snímku skupiny vězňů opřených o roh baráku napsal, že to jsou Sluneční lázně. Popisek Ranní toaleta patří muži, který se myje v ešusu v blátě. K portrétu zajatců připsal Otello nebo Filozof,“ říká Petr Bergmann.
Fotografie se dodnes dochovaly ve dvou albech. To s menším množstvím snímků je v Muzeu Broumovska, to druhé se objevilo před několika lety v aukci, kde ho prodávali možná právě potomci po veliteli Mayerhoferovi.
Sběratel Bergmann se v aukci utkal s rakouským archivářem Reinhardem Mundschützem, který se věnuje období 1. světové války, a český sběratel prohrál. Dohodli se však spolu a Bergmann zakoupil práva k fotografiím. Rakušan mu také poskytl řadu dokumentů k táboru z vídeňských archivů, novinové články, zajatecké karty, reporty Červeného kříže a další. „Zajateckých táborů bylo hodně v Rakousku, Maďarsku, Itálii, na Sibiři, ale z žádného není znám podobný soubor fotografií. Možná zatím jen někde leží neobjeven,“ říká sběratel.
Táboru se říkalo Malá Moskva, dokončovali ho ruští řemeslníci
O vzniku tábora bylo rozhodnuto na jaře 1915. Na plochu mezi Martínkovicemi a Křinicemi nastoupily napřed stavební firmy, v červenci 1915 už ale přijel první transport o 300 mužích, kde byli ruští řemeslníci vybraní z řad zajatců a důstojníci. Řemeslníci tábor dokončovali.
Z vernisáže výstavy o zajateckém táboře v okolí Martínkovic (27. 7. 2018)
Po zajateckém táboře u Broumova není v krajině památky.
Památník zemřelým Srbům a Rusům v Martínkovicích
Když zajatců přibývalo, dřevěnému městečku se začalo říkat Malá Moskva. Rozrostlo se až na 323 objektů s baráky pro zajatce a s ubikacemi pro stráže a důstojníky. Zajatci vybudovali železniční vlečku do Broumova dlouhou i s odbočkami 6,5 kilometru a po ní pak ručně tlačili vozíky s proviantem a materiálem do tábora. Vykopali rovněž vodovod, aby mohli brát vodu ze Stěn, i kanalizaci. Každý barák měl svou jímku, která se denně vyvážela.
Články z dobových novin okořenily výstavu detaily ze soužití místních Němců s táborem. Popisovaly třeba, jak před jednou ženou vyskočil z křoví uprchlý zajatec a ona to nahlásila, četník na letním bytě pak nešťastníka vrátil zpět.
Tyfus zavinil smrt až 300 zajatců denně
Zajatci pracovali v kuchyni či pekárně, pletli rohože, provozovali kovárnu, truhlárnu, kolárnu, bednářství, instalatérskou dílnu, ševcovskou či krejčovskou dílnu. Součástí byla také nemocnice s izolační jednotkou, dezinfekčním zařízením, a dokonce s operačním sálem. V táboře se objevovala cholera, malárie i skvrnitý tyfus, při jeho epidemii umíralo nejvíc lidí, až 300 zajatců denně.
Nejhoršího zacházení se dostávalo nejpočetnější komunitě Srbů. Na snímcích jsou to často muži bez uniforem, v otrhaném venkovském oblečení, jak narychlo odešli do války.
Lágr BraunauTábor měl kapacitu 30 tisíc zajatců, většinou byl zaplněn ze dvou třetin. V počátku války se předpokládalo, že na Broumovsku bude internováno až 100 tisíc zajatců a tábor měl být největší v Českém království, ale k tomu nakonec nedošlo. Údaje o celkovém počtu zajatců a civilistů, kteří táborem prošli, se liší, pohybují se mezi 28 až 35 tisíci osob. Kromě Srbů a Rusů zde byli internováni také Rumuni, Italové, Černohorci, patrně i Litevci či makedonští Bulhaři. |
Nevalné podmínky v táboře se o něco zlepšily až po různých inspekcích. Na podnět americké křesťanské organizace YMCA, která se snažila vnést do zajateckých táborů náboženské aktivity, rakouská armáda svolila a vybrala broumovský tábor jako experiment.
Tak tam vznikla modlitebna, která byla zároveň také knihovnou, divadlem, školou i odpočinkovým sálem. Pak tam erár svezl i zajaté chlapce, kterých byly nakonec až dva tisíce. Učili se dopoledne i odpoledne po třech hodinách, měli kurzy pro holiče, kováře, klempíře a další řemesla. Děti měly i čtyřicetičlenný orchestr.
Zajatci pomáhali udržet v chodu hospodářství, protože muži odešli na frontu. Mnoho vězňů tak putovalo z tábora na nucené práce v monarchii, do Německa a na dobytá území do Srbska, Rumunska nebo až do spřáteleného Turecka. Část vězňů pracovala přímo na Broumovsku většinou u sedláků, obdělávali půdu, sváželi mléko, také budovali regulované koryto Stěnavy nebo pracovali v cihelnách, ve vápence, v továrnách a na stavbách vodovodů a kanalizací.
Konečně jsme se zbavili Slovanů, říkali martínkovičtí Němci
Rakouský erár situoval tábor záměrně do německého prostředí, na české straně by totiž příslušníci slovanských národů vzbuzovali sympatie. „V jedné martínkovické tiskovině jsem našel povzdech. Když zajatci dokončili vodovod do tábora, autor tam napsal: Konečně jsme se jich zbavili, Slovanů!“ usmívá se sběratel Bergmann. Připomíná i případy, kdy byli vězňové okrádáni o celé zásilky humanitární pomoci, potravin či oděvů.
Našli se ale i lidé, kteří pomáhali. Spíše to byly výjimky. „Ještě žije martínkovický rodák, jehož maminka mu vyprávěla příběh, jak načapali děti, které jim z hnoje braly šlupky od brambor a jedly je. Neudali je, slitovali se nad nimi a donesli jim hrnec brambor. Druhý den tam ale děti byly zase, a tak se to opakovalo. Po válce téhle paní přišel poštou prsten od těchto zachráněných kluků. Dovnitř jí nechali vyrýt svá jména a posílali jí každý rok pohlednice k Vánocům. Ona jim zachránila život,“ vypráví.
S koncem války přišel i konec tábora. Zajatci po rakouské kapitulaci vypověděli poslušnost, rakouští vojáci uprchli. Ostrahu tam začali organizovat čeští důstojníci, i tak bylo vybavení tábora vyrabováno. Až 2. listopadu 1918 se zformovala Národní obrana v Polici nad Metují a se sokoly začala organizovat transporty zbylých zajatců.
Výstavu 2. listopadu, kdy byl zajatecký tábor před sto lety rozpuštěn, zakončí pietní akt.
