V oblasti Orlických hor působilo v době největšího rozmachu několik skláren, a to nejen na české straně pohoří, ale také v nyní polském Kladsku, které kdysi bylo součástí českých zemí. Jednotlivé hutě však postupem času vznikaly a zanikaly s tím, jak spotřebovaly v okolí dostupné dřevo.
„Sklárny se tu rozvíjely po 400 let, dnes už není žádná. Poslední zanikla roku 1910. Zakládaly se tam, kde byly lesy. Po vytěžení dřeva sklárna měnila svoje stanoviště a postupovala výše za dřevem k lesu, s ní se stěhovala i obydlí sklářů,“ vysvětluje bývalá dlouholetá pracovnice muzea v Deštném v Orlických horách a členka tamního Vlastivědného aktivu Ehrentraut Čermáková.
Skláři pro svou činnost potřebovali ohromné množství dřeva nejen na topení v pecích, ale také na výrobu potaše, která je hlavní surovinou pro tavení skla.
Potaš, jinak také salajka, je uhličitan draselný, který se získával z popela. Kromě ní se v horách těžil také vápenec a křemen, který se drtil na křemičitý písek. Další suroviny se dovážely.
Ke stěhování skláren docházelo hlavně ve starších dobách, kdy v horách ještě prakticky neexistovala síť cest. Skláři tak na topení používali stromy poblíž hutě a dřevo na výrobu potaše pálili přímo v lese, v hůře dostupném terénu. Kmeny se pálily buď nastojato, nebo v milířích.
Doklady o prvních sklárnách nejsou
Podle historiků je pravděpodobné, že právě vznik sklářských hutí stál na počátku kolonizace Orlických hor. Písemné prameny se o nich však zmiňují až mnohem později.
K nejstarším sídlům se řadí vesnice Deštné, písemně doložená roku 1362. Tehdy už ve vsi stál kostel a je tedy pravděpodobné, že zdejší osada vznikla až o desítky let dříve.
Založili ji cisterciáci z kláštera Svaté Pole u Třebechovic pod Orebem, který v roce 1420 vyplenili Husité (o klášteru si můžete přečíst zde).
Důvodem, proč řád zvolil lokalitu v hustých neosídlených lesích poměrně daleko od kláštera, byla vedle těžby dřeva pravděpodobně i sklářská výroba.
První písemný doklad o zdejší sklárně je však až z roku 1602, kdy Jan Trčka z Lípy, jehož rod získal panství po zániku kláštera, potvrdil koupi sklárny mistru Jiřímu Kellerovi, k níž došlo v roce 1595: „skelnou huť s rolimi, lukami, lesem, potokem, se dvěma dvory sedlskými a jedním mlejnem, tak, jakž jest to od starodávna vobmezováno a vykázáno.“
Na místě někdejší sklárny či hutního statku v prostoru ovčína je dnes už jen zeleň.
Z textu, který je vedle rokytnického privilegia z roku 1595 druhým nejstarším sklářským privilegiem z Orlických hor, vyplývá, že sklárna v Deštném existovala přinejmenším již dlouhá desetiletí.
Předpokládá se, že první huť zde sídlila v nynějším centru obce. Nejstarší doložená deštenská sklárna však stála v lokalitě pozdějšího ovčína. Mělo by jít právě o Kellerovu huť, která později patřila deštenské větvi slavného sklářského rodu Preisslerů.
Sklářské hutě však vznikaly i na dalších místech Orlických hor a přilehlého Kladska. První písemně doložená sklárna v této oblasti je z okolí polského Mezilesí. Zápis o ní pochází z 30. září 1358, kdy se dělilo tamní panství, a patrně stojí za vznikem vesnice Gläsendorf, tedy Sklárna. Za polskou hranicí byla později i další stanoviště: Potuczek, Idzików, Bystrzyca Klodzka, Marcinków, Szklary a další.
„Ještě v sedmdesátých letech fungovala velká sklárna v Kaiserwalde (dnes Lasówka, pozn. red.). Za války se tam vyráběla skla pro reflektory wehrmachtu. Ta poté zanikla a přesunula se do vesnice Szczytna, kde fungovala do nedávna, snad tři roky dozadu. Poté jí rozebrali a zůstal tam jen komín. Je to strašná škoda, ale možná ještě funguje jedna malá soukromá sklárna v nějakém bočním údolí za Szczytnou,“ doplňuje osudy polských skláren ředitel muzea v Deštném v Orlických horách Bohumír Dragoun.
Vybraná stanoviště orlickohorských skláren v okolí Deštného: červená - Deštné (ovčín), tmavě modrá - Karolínina huť (Jedlová-Zákoutí), světle modrá - Stará Huť, zelená - Anenská huť (Kamenec), oranžová - Na Cikánce (Deštné), zelená - Bedřichovka, žlutá - Kaiserswalde (Lasówka, PL)
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Na české straně hor je nejstarší písemně doloženou sklárnou huť v Rokytnici. Prameny ji uvádějí již dlouho před zmíněným sklářským privilegiem z roku 1595. O sklárně hovoří už zápis v rokytnické pozemkové knize s letopočtem 1515. Někteří němečtí badatelé však zmiňují i starší datace.
Nejvýše položená sklárna v Čechách
V Orlických horách se namísto jednotlivých skláren hovoří spíše o sklářských okruzích, v nichž se postupně vyskytovalo hned několik hutních stanovišť. Vedle deštenského nebo rokytnického jde o okruh žampašský, kačerovsko-černovodský, bedřichovsko-kaiserswaldský a uhřínovsko-jedlovský.
Mezi podrobně zmapované sklárny patří ta v lokalitě Na Cikánce. Stála na severovýchodním svahu Malé Deštné poblíž osady Šerlich, kterou nejspíš založili právě zaměstnanci hutě. V provozu byla v 17. a 18. století a patřila kolowratskému panství v Černíkovicích. K popsání historie sklárny zvané Cikánka přispěl zejména archeologický výzkum z let 1979 až 1985.
Ačkoliv Orlické hory nepatří k nejvyšším pohořím u nás, šlo o nejvýše položenou sklárnu v Čechách, stála na pasece v nadmořské výšce 940 metrů. Archeologové odkryli základy budov, torzo hlavní tavicí pece, nalezli řadu úlomků skla i mince, které tu v různých dobách poztráceli dělníci. Výrobní hala sklárny byla roubená dlouhá 21 metrů a široká 10 metrů. Její model je vystavený v muzeu v Deštném.
„Podle odkrytého půdorysu ho vytvořil bývalý průvodce v muzeu Robert Semerák. Na výzkumu sklárny tehdy pracovala mládež v akci Brontosaurus, tehdy ještě muzeum nebylo. My jako členové vlastivědného aktivu jsme se střídali a vozili jim tam potraviny, protože oni neměli auto,“ vzpomíná Čermáková.
Huť patřila k předním českým sklárnám a vyráběl se v ní proslulý kolowratský křišťál - luxusní sklo, které zpracovávali špičkoví barokní brusiči a malíři, mezi nimiž byli Daniel Preissler a především jeho syn, Ignác Preissler. Vyrábělo se v ní i sklo pro křišťálové lustry.
V posledních letech provozu měl sklárnu v nájmu Karel Seewald, huť však v roce 1765 vyhořela a kvůli zadlužení podniku už nebyla obnovena.
Posledním provozem, který dopsal historii orlickohorského sklářství, byla Karolínina huť v Jedlové-Zákoutí. Založil ji v roce 1874 Edmund Kadlík.
Z poslední sklárny je hospoda
Podnikatel a sklář, který přišel do Orlických hor z Litomyšlska, měl nejprve zhruba 20 let v nájmu Anenskou huť na Kamenci, mezi Luisiným udolím a Zdobnicí. V této lokalitě existovala sklárna s přestávkami od poloviny 18. století. Jako Anenská huť byla otevřena v roce 1845 a Edmund Kadlík ji provozoval do roku 1880. Když smlouvu ukončil, solnické panství nechalo huť zbořit. Ponechalo jen několik budov pro hajné a pilu, která sloužila až do roku 1931.
Anenská huť vynesla Kadlíkovi dostatek peněz, aby si založil v Zákoutí (dnes část Deštného) vlastní sklárnu. Pozemek koupil v roce 1873 a v polovině následujícího roku spustil provoz.
„Dříve se sklárny stavěly v lese, ale tato byla dole v údolí. Edmund Kadlík tam nechal dopravovat klády na saních z Luisina údolí po svahu dolů. Svážely se vždy v zimě. Na starých snímcích je vidět, jak se klády dřeva skladovaly na nádvoří až k Bělé,“ popisuje Ehrentraut Čermáková.
Karolínina huť v Jedlové-Zákoutí na dobové pohlednici ze soukromé sbírky.
Sklárna se postupně rozrůstala. Kromě samotné hutě a skladu u ní stála pila a panský dům s velkým parkem. V roce 1885 nechal Kadlík postavit školu, která sídlila v prvním patře nad byty sklářů. Další bytový dům postavil v roce 1887 na místě staré stodoly. Firma měla také brusírnu skla.
Podnik se však na přelomu století dostal do potíží, začalo propouštění dělníků a útlum výroby. Edmund Kadlík musel huť prodat. Sklárna poté několikrát změnila majitele a v roce 1908 vyhořela. Přestože se podařilo provoz obnovit, v září 1909 vypukl v jedné z budov požár znovu a o několik měsíců později oheň ve zdejších pecích vyhasl naposled. Budovy poté několik let sloužily jako sklady a mezi lety 1924 a 1945 tam bylo truhlářství.
„Pak jim to znárodnili a státní statky tam měly ubytovnu a jídelnu. Při statku byl výzkumný ústav, kde pracoval můj švagr. Ten měl kanceláře v chatě Květa, kde bydlel dříve Kadlík,“ doplňuje Čermáková.
Část objektů někdejší Karolíniny huti stojí dodnes. Zachovala se pila, která sloužila ještě desítky let a dnes z ní je rekreační objekt. Z bývalého skladu materiálu vznikla chata Domov a z panského domu chata Květa. Obě jsou dnes na prodej. Na základech někdejší sklárny vyrostl Srub Karolina, který funguje jako restaurace a ubytování.
S Karolíninou hutí skončila i tradice orlickohorského sklářství. Ve 20. století na ni navázalo už jen několik brusičských dílen v podhůří a výroba vánočních ozdob.
