Byl to už 23. ročník Ledové jízdy. Musheři ani jejich psi nesmí přitom být žádné měkkoty. Celé čtyři dny závodu bivakují na louce uprostřed lesa nad Horním Lánovem, závodníci ve stanech, jejich psi na slámě ve sněhových zákopech.
Brzo ráno - hodinu a půl před startem sobotní etapy - panuje v bivaku pořádná předstartovní horečka. Štěkot a vytí psů natěšených na více než padesátikilometrový běh, je slyšet na dva kilometry daleko.
Musheři a běžkaři se pomalu scházejí v přístřešku u ohně a srkají horký čaj.
Závod jen pro drsné muže a ženy
"Celý závod se odehrává venku nebo u ohně. Do srubu mají přístup jenom pořadatelé. Je to hodně náročné, pro nováčky je to obrovská zkušenost a hodně intenzivní zážitek," popisuje ředitel závodu a zároveň jeden z účastníků Radek Havrda.
Po deváté hodině, kdy závodníci své smečky připravují na start, začíná pichlavě sněžit. "Nahoře chumelí tak, že není vidět na krok," hlásí si mezi sebou pořadatelé.
"Na extrémní podmínky jsme zvyklí. Na každém ročníku máme něco. Nejnebezpečnější byl ten, kdy začalo pršet a namrzat, to jsme museli odpískat i etapu, protože jízda z kopce po ledě by byla hodně nebezpečná," mávne rukou jeden z nich.
Musher s běžkařem, takový závod jinde není
Na start se staví 15 týmů složených vždy z jednoho mushera a jednoho běžkaře. Právě kombinovanými týmy je Ledová jízda naprostý unikát.
"Nikde jinde se to nejezdí. Jde o tradici z roku 1986, kdy se jel první ročník závodu. Tehdy bylo málo psů a smečku dávali dohromady třeba dva lidi. Samozřejmě chtěli jet oba, jeden tak jel na saních a druhý za nimi přivázán na běžkách," vysvětluje Havrda.
I když Ledová jízda patří k nejextrémnějším závodům v republice, málokdo z účastníků ji prý vzdá. Tentokrát nedojely dvě posádky.
"Jezdí sem opravdu jen ti největší drsoni, kteří vědí, že závod zvládnou," praví Havrda. Kdo by ale čekal jen samé zarostlé chlapy s ošlehanými tvářemi, ten by se divil. Závodu se letos účastnily i čtyři ženy: dvě musherky a dvě lyžařky.
Diváci se divili "voříškům"
Chvíli před desátou hodinou se pomalu začínají trousit diváci, kteří kvůli startu neváhají vyšlápnout si lesem dvoukilometrový kopec ani za hustého sněžení.
"Tažné psy máme moc rádi, sami doma máme huskyho. Jezdíme s ním na běžkách, ale je to spíš domácí mazlík," říkají na startu manželé Mařákovi, kteří se přijíždějí podívat ze Dvora Králové nad Labem.
Spolu s s ostatními diváky se podivují hlavně nad smečkami menších hubených psů s krátkou srstí, kteří svým vzhledem připomínají voříšky. Podle závodníků jsou to ale jedni z nejlepších tažných psů.
"Říkáme jim aljašský husky nebo evropský saňový pes, podle toho, kde jsou vyšlechtění. Sice vypadají jako voříšci, ale jsou hodně pracovití, rychlí a vytrvalí. Trať zvládají dvakrát rychleji než malamuti a huskyové," dodává Havrda.
Extrémní závod na 160 kilometrů vyhrál nakonec Radek Havrda s Jiřím Rolečkem a smečkou aljašských husky za 9 hodin a 6 minut. Jen dvanáct minut za nimi zaostali Martin Bílý a Michal Vondráček se stejným plemenem. Třetí dojeli Jiří Vondrák a David Chaloupský také s aljašskými husky.
