Když zrovna nehraje nebo neučí v dramaticko hudebním oboru, stálý host Klicperova divadla v Hradci Králové Petr Vrběcký nejspíš vystupuje jako zdravotní klaun.
V nemocnici, kam chodí smíchem léčit dětské pacienty, ho rozhodně nepřehlédnete. Ve dvojici s dalším klaunem předvádí scénky, improvizuje, zpívá a hraje na ukulele.
„Smích je prostě zdravý,“ říká Vrběcký, u kterého nepřekvapí, že je také lektorem jógy smíchu. S prací zdravotního klauna pod neziskovou organizací začal před sedmi lety, když v divadle na nástěnce našel inzerát, že Zdravotní klaun hledá nováčky.
„Musíte být trochu divadelník, něco předvádět, nestydět se. Prošel jsem sítem několika castingů a na konci jsem byl vybrán do regionu východní Čechy,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletý trutnovský rodák.
Jako klaun je prý v nemocnici hercem jen napůl. Možná ještě důležitější je totiž schopnost umět se vcítit a improvizovat.
„Ono vlastně není potřeba zas tolik hrát. Sice stejně jako herec nesmíte mít strach vystoupit před lidmi, ale ještě důležitější je schopnost improvizovat a navázat kontakt s dětmi. Klauna v nemocnici nelze dělat tak, že přijdete, otevřete dveře, něco zahrajete a zmizíte,“ vysvětluje a upozorňuje, že v roli je třeba dát pozor i na řadu dalších věcí: „Všímáte si, jak dítě reaguje. Jestli nebrečí, jestli chce písničku. Nebo jestli by raději blbnul, skákal po posteli a tancoval.“
Vzorem je Arnošt Goldflam
Pro klauna si vymyslel jméno Arnošt Houska podle svého vzoru a učitele z JAMU Arnošta Goldflama. „Ta práce mi přináší určité vnitřní uspokojení. Dělám něco, co je záslužné, co baví lidi i mě. Navíc pracuju se smíchem,“ přiznává.
Smích je v jeho očích nesmírně důležitý. „Vzpomínám na klauniádu v Pardubicích, přišli jsme tam do pokoje, kde byla maminka s jednoletou holčičkou. Maminka nám nejdříve říkala, ať za dcerou nechodíme, že bude brečet, protože nás nezná.
„Přesto jsme to zkusili, představili jsme se a řekli jí, že budeme foukat bubliny. Zprvu od nás stály několik metrů, držely si odstup, ale po chvíli se dcera začala smát a úplně z nás přestala mít strach. Sice máme bílé pláště, ale nosíme červený nos, a tak si děti brzy uvědomí, že asi nebudeme doktoři. I díky tomu ztratí ostych. U těch větších, zejména puberťáků, je to méně komplikované. Ti vás buď vezmou, nebo pošlou do háje,“ směje se komik.
Ze začátku prý byla práce klauna občas stresující, ale časem se s tím naučil pracovat.
„Na klauniádu chodíme ve dvou a většinou máme rozdělené role. Jeden přesně ví, co chce dělat, má určitou misi. Druhý se snaží pomáhat, seč může, ale většinou všechno pomotá. Jako Laurel a Hardy. Takto rozděleni vstupujeme do pokoje s jednoduchým cílem. Například máme za cíl spočítat postele, změřit malému pacientovi teplotu nebo otevřít okno. A tomu blbějšímu to samozřejmě nejde, čímž se se svým kolegou dostává do permanentního konfliktu,“ líčí.
Už když klauni vcházejí do nemocničního pokoje, všímají si, jak děti reagují. „Nejdříve se zeptáme, jestli můžeme dál. Někdy to jde, jindy se rodiče omluví, že se to zrovna nehodí,“ říká.
Práci se snaží domů nenosit, někdy je psychicky únavná
Klauni v nemocničním pokoji často improvizují, každá návštěva je jiná a nikdy nevíte, jak to dopadne.
„Legrace se dá udělat i při obyčejném zavření dveří. Chytřejší klaun pošle blbého a máme tu klauniádu klidně na deset minut. Nebo se chceme představit, ale dvojka s tím má nepřekonatelný problém. I s takovou věcí si můžete vystačit třeba na 15 minut. Nebo se jde měřit teplota, ale dvojka místo teploměru vytáhne klasický skládací metr,“ přibližuje svá vystoupení.
Důležitou součástí klauniády je muzika: „Nosím ukulele, hraju rockovou ukolébavku od Elvise Presleyho. Záleží, co se zrovna hodí.“ Ne vždy se prý klauniáda musí úplně povést: „Dítě se třeba směje, ale my stejně jako v divadle poznáme, že to šlo udělat i lépe.“
Východočeští zdravotní klauni působí v nemocnicích v Hradci Králové, Pardubicích, Trutnově, Náchodě, Ústí nad Orlicí, Svitavách a Jičíně. Pracovat s nemocnými nebo zraněnými dětmi je někdy psychicky náročné.
„Musíte to umět ze sebe setřást a netahat si práci domů. Jinak to nejde. I tak se stává, že s vámi nějaký případ otřese,“ přiznává Vrběcký. Hradecký herec a učitel základní umělecké školy Střezina stihne měsíčně až deset klauniád. Jedna štace v nemocnici zabere tři hodiny.
