RECENZE: Duo SKUTR listuje hradeckou Pěnou dní, jak nejlíp umí

Režijní duo SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský si poradilo v hradeckém Klicperově divadle s Vianovou Pěnou dní. Dávkuje poezii i grotesku.

Pěna dní, kniha knih francouzského literáta a muzikanta Borise Viana, náleží mezi světová arcidíla s dodatkem nezfilmovatelné a nezdramatizovatelné. Doslovnost ubije a uvláčí, dokladem je film s Audrey Tautou, jakýkoliv jiný autorský vklad či výklad se sám usvědčí ze zbytečnosti.

Pravidlo potvrzuje výjimka, a tou je hradecká verze, kterou v Klicperově divadle upravilo režijní duo SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský (o vedení hry jsme psali zde), jejichž empatie pro rozličné látky je obdivuhodná. Bez ohledu na poučení školou u drakovského Josefa Krofty.

Boris Vian: Pěna dní

90 %

Klicperovo divadlo Hradec Králové

Premiéra: 12. března 2016

Režie: SKUTR

Hrají: Miroslav Zavičár, Ondřej Malý, Marta Zaoralová, Natálie Holíková, Marie Poulová, Jiří Zapletal a další

S Pěnou dní navíc činohra získala znamenitou trilogii „špatně milovaných i milujících“, již otevřelo Labutí jezero a korunoval skvostný skrz naskrz ruský Evžen Oněgin. Společné mají též mnohé protagonisty a režijní gesto, i to, že nejde o divadlo pro každého, čímž připomíná svého času slavný morávkovský počin Čechov Čechům.

Krása i úskalí literární Pěny dní tkví v tom, že vypravěč nenapodobitelně a s odzbrojující samozřejmostí chrlí gejzíry fantazie a surrealismu, zdánlivě banální milostnou romanci mění v absurdní grotesku plnou gagů i paradoxů.

Odzbrojující samozřejmost lze vztáhnout také na přístup obou režisérů, ale i všech protagonistů, všichni citlivě nakládají jednak s potřebnou dávkou dětinsky nevinné potřeštěnosti, kterou zvolna zatěžuje tragédie věcí příštích, což udeří s neodvratnou krutostí, jednak s obrovskou poezií.

Nikdy nezvětrá Vianova obžaloba systému, ať je státní zřízení jakékoliv, stejně jako dětskou bezelstnost navždy změní náraz reality.

Dandy takřka neopustí jeviště

Září v Labutím jezeře i jako Oněgin, ale jako Vianův dandy Colin je Miroslav Zavičár právě v oné bezelstnosti nejvíc odzbrojující a nejdojemnější. Prakticky neopustí jeviště, divák si nemůže přát lepšího hrdinu z počátku bláznivého děje, oč méně vydá navenek, o to víc má uvnitř, žádnou repliku nezahodí.

Jeho herečtí kolegové včetně muzikantů slouží jako mistrem sladěný orchestrion bez falešných tónů, ať už jde o důležitou myšku - průvodce vynikajícího Ondřeje Malého, o Colinova kamaráda Chicka, jenž je v podání Jana Sklenáře dokonalým fanatickým obdivovatelem filozofa Jean Sol Partera (vianovskou parodií na módní existencionalismus), či o kuchaře Nicholase ztělesněného Jiřím Zapletalem.

Okouzlí choreografií a zpěvem, silný je i jeho nenápadný oblouk od hravosti a zdravé poživačnosti k naprosté rezignaci. Také dámská družina potvrzuje jistotu, hlavně souhra Marty Zaoralové jako Alice a Natálie Holíkové v roli Isis. Jen Marie Poulová v náročné roli Chloe až příliš vědomě intonací i gesty opět opakuje svou Julii, Olgu z Oněgina i Annu z Periférie.

Hradecká Pěna dní je obrazem, v němž všechno má smysl. Výtečný je nápad scénografa Jakuba Kopeckého, publikum do Colinova pokoje nechat nahlížet stropem, za okny lze spatřit černobílé střechy Paříže, což je drobný nápad k nezaplacení.

Na francouzskou módu 50. a 60. let odkazují kostýmy Simony Rybákové, každý je sám o sobě zkratkou, ať už jde o myší bundu, nebo o rolák filozofa. S „černobílou“ Paříží souzní i muzika Davida Smečky a rockového Mastixu, který vychází z Ellingtonovy skladby Chloe i z francouzského bigbítu.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Muzikanti včetně Smečky, Jana Vápeníka, Matěje Anděla či Jakuba Tvrdíka ukrytí pod kobercem jsou nejen pianokoktejlem, sněžnými krtky či zástupci církve, ale také skvělými vypravěči a velkovýrobci zvuků, tajemných ruchů a nosných melodií.

Pro někoho může být Pěna dní zkratkovitá a expresivnější víc, než je zdrávo, přesto SKUTR publikum provede bezpečně celým dějem, včetně hořících knihkupectví, pěstování pušek a myšky v kočičí tlamě, a ještě dokáže vyvolat silné emoce i vrátit pocit uhranuté čtenářské „prvničky“ nad Vianovou bezbřehou fantazií. V tom je inscenace nejcennější.