Šediváčkův long se konal minulý týden (více čtěte v článku V mlze musheři nevidí ani na psy). Pavel Richtr za sebou táhl pulku, tedy sněžné saně, v nichž vezl vybavení a jídlo.
„Z kopce jsem na pulce jel a občas se při tom odstrkával hůlkami. Lidé si pak mysleli, že jsem vozíčkář a byli překvapení, když jsem po chvíli vstal,“ líčí situaci ze závodu.
Co vás vedlo k tomu, jít Šediváčkův long po svých?
Už jsem to jel víckrát na kole a napadlo mě, že toto může být ještě těžší, takže si to vyzkouším.
A bylo to těžší?
Výrazně.
Kdy vás to napadlo?
Už jsem podobnou výzvu absolvoval loni na Iditarodu. Ta byla tak hrozná, že mi chození strašně znechutila a celý rok jsem v podstatě netrénoval. Až někdy v prosinci jsem si řekl, že bych to mohl zkusit.
Trénoval jste pak dálkovou chůzi?
Trochu jsem si prošlápl boty a také jako trénink na tahání pulky jsem za sebou tahal pneumatiku.
Na sněhu?
Když byl sníh, tak na sněhu, ale i bez něj. Na sněhu to sice klouže, ale pokud je sypký, tak ta pneumatika sníh nabírá.
Co jste při závodu táhl na pulce?
Měl jsem s sebou komplet věci na spaní, spacák a karimatku. Pak sněžnice, kdyby byla stopa měkká, a nějaké jídlo.
Pavel Richtr a Šediváčkův long
|
Musel jste vyrážet dřív než ostatní závodníci?
V podstatě všechny etapy jsem začínal dřív. Vyrážel jsem zhruba o hodinu až dvě před nimi. První dvě etapy byly nejhorší a přišel jsem výrazně déle než ostatní. Trasa se pak hodně zlepšovala, jak ji ti psi hezky ušlapali, takže pak se líp jde.
Musel jste se psím spřežením uhýbat?
Z toho mě ještě pořád bolí za krkem, jak jsem se pořád otáčel, abych někomu nepřekážel.
Jak dlouho jste byl na trase?
Nejdéle skoro 14 hodin při druhé etapě, která měla 82 kilometrů. A to nebyla nejdelší.
Z kopce jste se vezl na pulce?
Ano, dá se na ni sednout jako na bob, takže tam, kde se to svažuje trochu více, prostě jedete. První dny jsem toho ale dolů jezdil méně, protože jednak byl mokrý sníh a v mlze nebylo dobře vidět, kde ty skopce jsou a stojí za to se odepnout a sednout. Ve čtvrtek už bylo hezky, takže se mi to ukázalo, kde stojí za to si sednout (smích).
Nepřišla vám ta trasa už prochozená? Long vede víceméně po jednom okruhu s odbočkami a změnou směru.
To byla jedna z nejhorších věcí. Mě se stávalo, hlavně v posledních dvou dnech, že jsem v té zadní smyčce v podstatě potkával své stopy a připadal jsem si, jako když jsem v nějaké časoprostorové smyčce. Často jsem ji šel večer jako úplně poslední nebo naopak ráno jako úplně první a nikdo jiný tam nebyl.
Zase jste si hory užil v různých podobách – za tmy, za mlhy, pak za světla.
Jsem rád, že jsem tu poslední část zažil alespoň poslední den trochu za světla. Ale nejhorší asi byla ta středa, kdy většinu dne pršelo a byla zima.
Chtěl jste to zabalit?
Hodněkrát. Hlavně ty první dva dny jsem přemýšlel o tom, že přijdu do zázemí závodu a nenápadně odjedu domů.
Nebo někomu seberete kolo a dojedete to na něm?
Toho by si asi všimli.
Chystáte se na další pochody?
Původně jsem cyklista, takže toto byla jen taková zkouška. Asi jsem se praštil do hlavy, že to chodím pěšky. Už po té loňské akci jsem říkal, že už nikdy, ale člověk zapomíná na tu bolest a pamatuje si jen příjemné věci. Teď jsem na Zámečku (místo, kde se při závodu bivakovalo, pozn. red.) říkal lidem, že se tady příští rok určitě neuvidíme. Naplánováno nic nemám, ale znáte to. Teď si řeknu nikdy víc, a pak se zase uvidíme.
Bolí vás nohy, nebo už je po 332 kilometrech ani necítíte?
Bolí mě pořád, ale vždy je to nejhorší ráno, než se člověk rozejde. O to je to horší, že se tady začíná výstupem na sjezdovku.
24. ledna 2018 |
